Geniální interpretace či promarněná šance?

Letní Shakespearovské slavnosti byly letos tradičně naplánovány na dobu prázdnin. Na přelomu července a srpna se na jevišti brněnského hradu Špilberk uváděla poslední hra z pera Williama Shakepeara – historické drama Jindřich IV.

   Tato inscenace, dle hereckého obsazení a realizačního týmu počínaje režisérkou Lucií Bělohradskou a tvůrcem hudby Janem P. Muchowem, měla skýtat žážitek opravdu jedinečný.
Realizace divadelní hry v areálu hradu samozřejmě vyžaduje přepracování a nepřítomnost opony žádá změnu scény do univerzálního a mnohovýznamového prostředí za podmínek téměř až jednoaktových. Již předem, přes veškeré mé zásady, musím smeknout a uznat, že tento nelehký úkol byl vyřešen velmi rafinovaně, aniž by tím byla plynulost hry jakkoli narušena.

   Hra samotná začala příchodem všech herců v černých pláštích s kápěmi na hlavách, jež usedli na židle, rozmístěné po celém jevišti, zády k publiku. Pak jedovatě krásná Fáma, ztvárněná herečkou Zdeňkou Žádníkovou, pronesla úvodní monolog proložený tklivou hrou na flétnu, aby vtáhla diváka do doby středověké Anglie a její atmosféry. Efektní až děsivě mrazivý úvod.

   Po tomto začátku jsem byl zcela uchvácen a připraven hladově hltat každé slovo, gesto a scénu této hry. O to větší bylo moje překvapení, když na pódium vltétl princ Jindřich, ztvárněný Janem Dolanským, s přítelem rytířem Falstaffem, hraným Norbertem Lichým, v doprovodu reje lehkých děv. To vše by bylo v naprostém pořádku, kdyby v tomto ansámblu nefigurovaly postavy Falstaffových kumpánů, Bardolfa a Pistola, v bílém raperském oblečení. Toto nebyla pěst na oko ale doslova pád z hradební věže na obličej.

   Dialogy odehrávající se mezi princem Jindřichem a Falstaffem byly strhující a trochu přísnějšímu divákovi nevadili ani v té chvíli spíše přebyteční zbylí herci, kteří spíš jen nenápadně podmalovávali atmosféru, na které Dolanský s Lichým přímo prožívali své role.
 

  Když však hra měnila se v druhou vývojovou linku, v níž král Jindřich a vzbouřenci hlavní slovo měli, pak i méně náročný divák začínal míti pocit lehké nudy a nevyrovnanosti. Povstalci nebyli povstalci, ale jen hlasitě přehrávanými figurami nějaké dávno zapomenutého autora. Král Jindřich IV. byl mátožný až nevýrazný a ani slavné jméno herce Ladislava Mrkvičky neoživilo velkého krále ve velké hře.

   Přesto všechno byla hra dynamická a divák se opravdu nenudil. Hudba mistrně podmalovávala atmosféru děje a scéna měnila svou podobu živelně, aniž by byl divák jakkoliv rušen z děje.

   Mé pocity z této hry jsou silně rozpolcené. Nevím, zda-li mám režisérce vyseknout hlubokou a neskonalou poklonu za mistrovskz zvládnutý šach mat, kdy celá hra je soustředěna na prince Jindřicha a Falstaffa, v jejichž rolích excelují Dolanský a Lichý, a kdy jim ostatní herci jenom vytvářejí šedivé pozadí, ze kterého strhávají na sebe veškerou pozornost a září jako měsíc při úplnku. Či naopak, mám kritizovat, že hra je nevyrovnaná, jako by byla rozdělená na dvě výkonostní třídy.

   Opravdu nevím. Přesto hra dobře podává děsivé Shakespearovo posesltví a tak raději nechávám hodnocení na divákovy samotném.