Redaktorka časopisu Žena a život Veronika Vlachová za vás vyzkoušela, co od meditace očekávat, jak na vás bude působit a jak se při ní uvolníte.

Neposloucháme-li
svoje tělo, nutíme
ho vyjádřit se
nemocí nebo
fyzickou bolestí.

My vlastní tělo vůbec neposloucháme.
Jsme ovlivnění společností
a okolnostmi a zbytečně
se honíme za výsledky,“ vysvětluje
mi Petra Tocháčková, lektorka Oshových
meditací v pražském Prostoru 42.
Něco na tom bude. Už přes dva roky
vyrážím do práce jako hyperaktivní myš
a večer bych mohla hrdě konkurovat vymačkanému
citronu. „Špatně pracujete
se svou energií,“ poučuje mě Tocháčková
a už mě usazuje na malý sedák v útulné,
čajem provoněné místnosti. „Veškeré
emoce a stresy v sobě stlačujeme a neumíme
je vypustit ven. Nutíme tak své
tělo vyjádřit se jiným způsobem, třeba
nemocí nebo fyzickou bolestí.“ Meditace
učí pozorovat své tělo. Je to stav bez
úsilí a my jen posloucháme, co nám
říká, a vnímáme, co k nám nového přichází.
Teoreticky jsem na meditaci dobře
vyzbrojena, jenže v praxi to znamená
OPRAVDU meditovat. Ale jak? Ustrašeně
se rozhlížím po místnosti. Dvě ženy
a dva muži si už v ní hledají svá místečka
a evidentně vědí, co je čeká. Příjemná
dlouhovlasá lektorka Petra Tocháčková
nás všechny krátce seznamuje s průběhem
relaxační čtyřfázové kundaliní
meditace, která patří společně s ranní
dynamickou meditací mezi základní
Oshovy meditace. Tahle má uklidňovat
tělo i mysl a očišťovat od problémů a starostí.
Nuceně se snažím se uklidnit a na
pokyn zavírám oči.

Lavina restů a tanec s vlky

„Panebože! Zapomněla jsem dneska potvrdit
termín schůzky, do zítra potřebuju
autorizaci rozhovoru a...“ V mé hlavě
se spouští lavina restů a nesplněných
úkolů, které se mi do mozku během
dnešního dne zavrtaly. Nejradši bych
maily a telefonáty vyřídila hned. Jenže
správně bych se právě v tuto chvíli měla
uvolňovat. To asi nedokážu, což mě
začíná paradoxně stresovat.
Za zvuků rytmické hudby puštěné z přehrávače
začíná první fáze meditace.
„Vytřásejte veškeré napětí, které jste za
dnešní den pochytali, hledejte stres
ve svém těle a soustřeďte se na něj,“ promlouvá
lektorka z druhého rohu místnosti.
Otevírám oči. Místnost se utápí ve
tmě a plápolající světla svíček obklopují
obrysy všech účastníků. Ti se kolem mě
natřásají, mávají rukama a kroutí pánvemi.
Do vytřásání se nutím a podvědomě
kontroluju své pohyby, abych nevypadala
jako úplný blázen. Jak dlouho může
trvat dvacetiminutová fáze? Už bude konec?
Třesu rukama, snažím se uvolňovat
ramena a páteř a všechno mě začíná
bolet. Zvuk hudby se příjemně proměňuje.
Cítím, že se jím protkávám a svým
pohybem postupně obepínám každýtón.
Tělo mě za chvíli vede samo. Klepu
zápěstím, rameny a boky, až mě střídavá
bolest začíná izolovat od okolního světa.
I postaršího pána, poskakujícího vedle
mě jako slon, vůbec nevnímám. Ani si
neuvědomuju, že jsem v místnosti s dalšími
pěti lidmi. Hudba postupně utichá.
„Energii, kterou jste uvolnili při třesení,
vložte do tance, do radosti z pohybu.
Nechte své tělo promlouvat a pozorujte
ho, co chce vyjádřit,“ koriguje nás potichu
lektorka. Dál už nic neslyším. Se
zavřenýma očima se zavrtávám do nových
zvuků hudby. Tělo si dělá, co chce.
Máchám rukama, dělám otočky, prohýbám
se v bedrech a poskakuju. Zcela
přirozeně a automaticky. Čůrky potu si
razí cestu po mých zádech a s každým
náznakem utichnutí hudby vnitřně vyhrknu:
„Konec? Ještě ne!“ Ale i druhých
dvacet minut je u konce. Zcela zadýchaná,
zčervenalá a usměvavá si sedám na
měkoučký sedák do tureckého sedu.
S nedbalou pozorností vyslechnu další
pokyn od lektorky, že bychom měli mít
rovná záda, aby energie mohla proudit,
a odevzdaně oddychuju v koutku místnosti.
Nasávám vzduch do plic a s každým
vydechnutím se vypařují i ty
poslední myšlenky na resty z dnešního
dne. Všechno je najednou pryč.

Hlučná samota

I hudba utichla. Slyším jen svůj dech
(a neustále se vrtícího pána vedle mě).
V hlavě mám skoro stejně vymeteno
jako před neohlášenou písemkou na
střední škole a moje jindy ustavičně
promrzlé nohy a ruce sálají teplem. Je
mi božsky poklidně. Jenže i oáza mimo
časoprostor končí. Rázný gong udělá po
dvaceti minutách ticha velkou zvukovou
tečku za mou první meditací v životě.
S odlehčením a svěžestí otevírám oči,
laxně se navlékám do vrstev všední reality
a vyrážím do nepříjemně rušných
a odcizeně hektických ulic Prahy...

Přijďte se podívat sami: http://www.prostor42.cz/akce/predvecerni-kundalini-meditace-0