Kovárna v Těšanech

Barokní kovárna je z konce 17. století a je v ní umístěna expozice kovářství a kolářství. Kovárna je ojediněle zachovalý objekt řemeslnické dílny ve spojení s hospodářským a obytným stavením. Kovárna byla součástí vrchnostenského dvora z roku 1377. Současná podoba vznikla přestavbou z roku 1700. Má vzhled přízemní čtyřkřídlé budovy ve slohu venkovského baroka s podsíní a zahrádkou. Expozice tvoří kovářská dílna, svým vybavením a uspořádáním z druhé poloviny 19. století. Najdete zde například dvouohnišťovou výheň se dvěma původními měchy a širokým otevřeným komínem, kovadlinou a kovářským ponkem a instalované kovářské nářadí. V hospodářských budovách jsou ukázky velkých kusů kovářské práce, bran, pluhů, a částí zemědělských povozů a drobné výrobky kovářů. V kolářské dílně uvidíte základní technologie, typické výrobky a nářadí tohoto dnes již mizejícího řemesla.

 

Historie Těšan

První písemná zmínka o obci je z roku 1131, ovšem archeologické nálezy z okolí dosvědčují osídlení již dříve, před tímto letopočtem. Od roku 1666 patřila obec brněnským dominikánům, kteří zde vybudovali koncem 17. století jako svoje letní sídlo raně barokní jednoposchoďový zámek obdélného půdorysu, který jim patřil až do zrušení kláštera v roce 1784.

 

Zámek Těšany

Bývalá rezidence dominikánů z Brna s kaplí z konce 17. století stojí asi uprostřed obce. Zámek je sice nepřístupný, ale jeho větší část sousedí s volně přístupným chodníkem. 

 

Uprostřed návsi a v okolí kovárny stojí několik barokních soch, například plastiky sv. Gotharda a sv. Dominika z roku 1773, kostel sv. Barnabáše, který byl postaven v letech 1897 - 1906 a napoleonský kříž. Těšany jsou velkou vinařskou obcí. Kolem obce jsou rozsáhlé vinice.  Východním směrem je na toku Borkovanského potoka vybudovaná zavlažovací nádrž Těšany a severovýchodně Borkovanský rybník. Křížují zde značené lokální cyklostezky s Brněnskou vinařskou stezkou. Na malém kopci nad obcí je kaple postavená v letech 1946 až 1947, kterou nechali postavit političtí vězni po návratu z koncentračního tábora. 

 

 

Kovárna v Těšanech

Otevřeno: duben - říjen, sobota, neděle a svátky, 9.00 - 17.00
V jinou dobu na objednávku, tel.: 544 248 713
Vstupné: základní: 20Kč, sleva: 15Kč

Kovárna v Těšanech je ojediněle zachovalým objektem řemeslnické dílny ve spojení s hospodářským a obytným stavením.

První písemné zprávy o těšanské kovárně pocházejí z konce 17. století. Dá se však předpokládat, že zdejší kovářská dílna vznikla bezprostředně po založení vrchnostenského dvora v Těšanech roku 1377. Stavení v dnešní podobě selského baroka bylo vybudováno kolem roku 1700 na místě starší, historicky doložené kovárny. Kovárna tvořila jednu stranu prostranství obe stavěného vrchnostenský mi budovami, zámkem, pi vovarem, palírnou, hospo dou a vesnickými domky. Tato izolace kovárny od ostatních budov byla opodstatněná, neboť se zde pracovalo s otevřeným ohněm a to vytvářelo stálé nebezpečí vzniku požáru okolních stavení, jejichž střechy byly kryty slaměnými doškami.

Těšanský kovář býval původně panským služeb níkem. Pracoval přede vším pro klášterní dvůr a dostával za to od vrch nosti naturálie, obilí, dře vo, pivo a do užívání také pole. Pracoval i pro pod dané, kteří mu za práci platili. Z těchto peněz musel část odvádět vrchnosti jako nájem. V 18. století se z kovářů – panských služebníků – stali nájemci.

Kovárna zůstala ma jetkem vrchnosti, ale ná jemce, pokud plnil povin nost, z ní nemohl být vyhnán a mohl ji postou pit svým potomkům ne bo prodat cizí osobě, ovšem se svolením vrch nosti. Jména kovářů známe již od 17.století. V devadesátých letech toho věku zde pracoval Martin Milica, po jeho smrti se sem roku 1701 přiženil Jiří Myslivec. Byl to patrně syn panského myslivce, který se vyučil kovářskému řemeslu. Dost možná, že pracoval v těšanské kovárně jako tovaryš a po mistrově smrti si vzal vdovu. Od té doby se kováři na těšanské kovárně často střídaly.

Po zrušení dominikánského kláštera císařem Josefem II. (roku 1784), byl klášterní majetek rozprodán. Bylo rozparcelováno část dvorských polí, prodán mlýn i kovárna. Koupil ji roku 1787 syn a nástupce dosavadního nájemce Josefa Šimandla Karel Šimandl. Nebyl na ní dlouho, již roku 1790 ji prodal Josefu Langáškovi, kovářskému mistru z Koryčan.

Kovárna se podle hospodářských zásad přenechávala do tak zvaného dědičného nebo emfyteutického nájmu. Josef Langášek zaplatil za kovárnu 202 zlatky a roku 1803 mu byla zapsána jako vlastnictví do gruntovní knihy. To už po roce 1848 byla zrušena robota i tzv. emfyteutické zájmy a kovárna v Těšanech přešla do soukromého vlastnictví kováře Františka Langáška syna Josefa Langáška. Jeho rod ji užíval od roku 1790 a vlastnil ji až do roku 1968. Za tuto dobu se zde vystřídalo 5 generací Langášků, ale poslední Eduardové už kovářské řemeslo neprováděli (asi od 80. let minulého století). Kovárnu pronajímali a věnovali se sedlačení.

Na kovárně se střídali nájemci až do ro ku 1950, kdy se provoz z ekonomických důvodů zastavil. Jako nájemci se tu vystřídali Urbánkové. Roku 1937 si pronajal těšanskou kovárnu Urbánkův vyučenec, těšanský rodák Vincenc Chaloupka. Kovářskou živnost měl až do roku 1950, kdy ji vypověděl a odešel pracovat do továrny. Kovárna oněměla, nezněl perlík, nesvítil oheň z kovářské výhně, nestáli v jejím podloubí koně připravení ke kování a nevyužitá budova chátrala. Poslední její majitel, který se stal členem JZD a postavil si v Těšanech rodinný domek, ji nemohl opravovat a stál před problémem, co s ní . Její barokní architektura, pocházející z roku 1714, tvořila spolu se zámkem neodmyslitelnou součást těšanské návsi a nikdo nepomyslel na to, že by tato typická budova měla zmizet.

Kovárna je postavena s podloubím, kde se na břevně mezi pilíře přiva zovali koně pro kování. Zde se také kovalo roz měrnější zemědělské ná řadí, které se nevešlo do kovárny - vozy, žebřiny, saně, trakaře, natahovaly se ráfy na kola a jiné.

Kovárna v Těšanech musela zajistit potřeby rozsáhlého velkostatku i celé vesnice a navíc uspokojit požadavky for manů a jezdců, kteří přes vesnici projížděli. Pravi delně se zde zastavovali kovat koně vápeníci vozí cí vápno z Moravského krasu na jižní Moravu. Stálými zákazníky byli ta ké řezníci jezdící s ma sem do Brna a sedláci z Telnice, Sokolnic a dal ších vesnic. Těšanská kovárna pravděpodobně stála tam, kde je dnes, tj. na křižovatce všech popsaných cest, takže žádný povoz ani jezdec k ní nemusel ze svého směru odbočovat, zajíždět nebo se dokonce vracet. Kovárna byla na tento velký provoz stavěna a zařízena. Po stranách komína měla dvě kovářské výhně. U každého „ohně“ praco vali dva lidé, z nichž je den, většinou učeň, tahal nebo šlapal měchy a po máhal přidržovat a kovat rozžhavené železo. Pátý kovář byl v dílně na „stu denou práci“. Dokončo val a upravoval to, co se vyrobilo v ohni, připravo val materiál, vrtal otvory, brousil nástroje a prová děl všechny úkony, při nichž nemusel kov zahří vat. V dílně pracoval obvykle mistr majitel nebo nájemce kovárny, dva to­varyši a dva učedníci, kteří většinou u mistra bydleli. Dnešní vnitřní technické zařízení odpo vídá spíše přelomu 19. a 20. století.

Kovář bydlel ve dvou místnostech - kuchyni a světnici. Kuchyň měla důležitou provozní funkci. Trávila se v ní většina mi mopracovního času osa zenstva kovárny, včetně kovářovy rodiny. Světnice byla obývacím a parádním pokojem, projednávaly se zde obchodní záležitosti. Zařízení obou místností znázorňuje životní styl a prostředí ko váře v 19. století. V hos podářských budovách jsou instalovány ukázky velkých kusů kovářské práce, bran, pluhů, částí zemědělských povozů a drobné výrobky kovářů . Možnost předvádět histo rický způsob kovářské výroby v dobových pro storách byla několikrát využita i televizí .

Na expozicí kovářství navazuje kolářská dílna, která představuje základ ní technologie, typické výrobky a nářadí tohoto řemesla. Technologie je představena základní ko­lářskou prací – výrobou kola, a to v jednotlivých pracovních fázích.

25. října 1963 byla ko várna v Těšanech zapsá na do státního seznamu nemovitých kulturních památek. V roce 1969 převzalo objekt do vlast ní správy Krajské středis ko památkové péče. Rekonstrukce za dohle du pracovníků Technického muzea proběhla v letech 1972 až 1975.

Expozice kovářství a kolářství Technického muzea v Brně v kovárně v Těšanech je otevřena v době od l.dubna do 31. října v sobotu a nedě li a ve státem uznaných svátcích od 9 do 17 hodin. V ostatní dny na ob jednávku

 

Mrštíci a Maryša

Přijde-li někdo neinformovaný do Těšan a neprojde jejich centrem, řekne si, že to tu vyhlíží jako v kterékoliv zemědělské dědi ně v úrodnějších krajích Moravy. Bude-li se zvědavý návštěvník zajímat o pod robnosti, dozví se, že ves je dějištěm dramatu bratří Mrštíků, Maryši. Může je získat od každého, koho na dědině potká.

Těšanští jsou na Maryšu velmi hrdí a rádi vám povědí a ukáží, kde se narodila. Bylo to v malém domku, který stojí na těšan ské návsi poblíž kostela. Je v něm dosud tma vý trámový strop, pod nímž v houfu sourozenců vyrůstala v pohledné děvče a kde snila svoje dívčí sny.

Už chodila k muzikám, když přišel na těšanskou dvojtřídku mladý podučitel. Jme noval se Alois Mrštík a učil tu v létech 1886 až 1887. Pocházel z Jimramova, malého městeč­ka na Českomoravské vrchovině, z kraje pís máků, samorostlých horáckých filozofů, helvet ských rebelantů a skromných nenáročných lidí.

Když přišel vnímavý Mrštík do Tě šan, všiml si odlišnosti kraje, kroje i způsobu života. Viděl tu místo strmých políček široké úrodné selské i panské lány, na kterých se pra­covalo od noci do noci. Všiml si i toho, že bo hatý kraj nepřináší blahobyt všem, kdo v něm žijí a viděl hlubokou sociální propast mezi zá možným sedlákem a jeho čeledínem, který ne měl nic než dvě ruce a provlhlou palandu u stropu koňské stáje. Viděl také, jak přičinliví sedláci svůj majetek chrání, jak na něm lpí a hledí jej rozmnožit, především nakoupit polí pro děti, aby z nich byli také sedláci. Věděl též, že je téměř nemožné, aby si selský syn vzal chudé děvče, nebo aby se nemajetný chasník přiženil na grunt.

Mrštík si dobře uvědomoval, že tyto skutečnosti vyplývají z tehdejších hospodářsko-společenských poměrů, věděl, že je nemůže změnit, ale chtěl na ně upozornit, chtěl protes tovat a zastat se mladých lidí, kteří jimi přede vším trpěli.

Ke své práci si vybral řadu těšan ských postav. Nekopíroval je, ale umělecky modeloval a dotvářel, aby vynikly jejich pova hové vlastnosti a vytvořily obraz, který měl na mysli.

Hrdinkou jeho dramatu se stala sel ská dcera Marie Horáková. Znal ji, snad se mu i líbila, slušel jí pestrý těšanský kroj i šátek, uvázaný „na rožky", dovedla se mile usmát, zazpívat i v kole zatočit. K ní postavil Francka a na jejich vzájemném citovém vztahu rozpřá dal děj.

Francek musel jako chudý chasník na vojnu a Maryša podlehla, tak jako mnoho jiných děvčat, nátlaku rodičů a po Franckově odchodu se vdala. Rodiče ji dali vdovci s třemi dětmi. Nebyl to mlynář Vávra, ale těšanský sedlák Felix Turek. Jeho výstavný grunt stál naproti Horákovu domu, a když Maryša viděla vyjíždět z Turkových vrat hospodáře s koňmi, nikdy ji nenapadalo, že bude jednou jeho ženou, byl mezi nimi značný věkový rozdíl.

Maryšin manžel i otec představují v dramatu tvrdé a neústupné těšanské typy, jež určovaly osudy mladých lidí ne podle citu, ale podle chladných hospodářských úvah ne měnného selského řádu. Mlynáře Vávru dal Mrštík do děje proto, že se mu líbilo malebné zákoutí pod mlýnem Hastrmánkem, které bylo stinným ostrovem v obdělané krajině. I když nevzal Mrštík všechny modely dramatu z Těšan, přibarvil je těšanským koloritem: těšanský je hospodský konflikt mezi Maryšiným otcem, jehož nazval Mrštík Lízalem, a Vávrou, těšanští jsou i rekruti s písničkou.

Mrštíkovo podání se ovšem nekryje se skutečným životem lidí, jež si zvolil za vzor. Aby z díla povstalo drama, musel spisovatel vyhranit charaktery a vyhrotit konflikt. Maryša svého muže na jevišti otráví, ve skutečnosti však s ním žila ve spořádaném manželství, vy chovala děti, jež měl s první ženou, i několik potomků, které měli spolu. Byla starostlivou matkou všem dětem a Turkovi dobrou ženou.

Mrštíkovo drama se hrálo na našich čelných scénách i na ochotnických jevištích, jen Těšanští je ve své dědině neviděli; autor tu jeho provedení nepovolil. Byl si vědom toho, že vykreslil postavy tak, že se mohou poznat, že žijí a chodí po Těšanech, že o jeho modelech každý ví a že se na ně dívá ne podle skutečnos ti, ale podle podoby, jež jim dal na jevišti, a ta nebyla vždy záviděníhodná. Nechtěl ztrp čovat lidem život a působit nesnáze a možná, že se také obával důsledků, neboť byl později ve svém novém působišti - Divákách - ža lován jedním občanem za svou realistickou črtu Parlament.

Potíže, které by se po provedení dramatu v Těšanech jistě vystupňovaly, byly i tak dost velké. Vylíčení svého života v dra matu, třebas bylo podáno vysoce uměleckou formou, těžce nesla Maryša a zejména její man žel, jemuž lidé všelicos předhazovali, zejména v hospodě, když jejich zábrany utlumil alkohol. Turek byl prostý těšanský sedlák, přičinlivý hospodář, a nebyla mu milá zesměšňovaná po pularita. Těšanští znali Turkův život a neuvě domovali si dost jasně autorovy záměry při psaní dramatu a když viděli poprvé Maryšu na brněnské scéně, zhodnotili ji lapidárním rče ním: "Tak to nebelo".

Drama ze své dědiny si Těšanští zahráli až po autorově smrti. Nacvičila je Tělo cvičná jednota Sokol v roce 1926 pod vedením místního učitele Františka Čecha. Děj se odehrával na těšanské návsi a působivou kulisu mu tvo řila stará kovárna s barokním podloubím a so cha svatého Dominika, stíněná třemi mohut nými, dnes již skácenými jilmy.

Představení bylo velmi zdařilé jak zásluhou pečlivé režie, tak procítěným podáním herců, kteří se nemuseli učit nářečním vložkám, jež Mrštíci do dramatu dali, neboť těšanský ja zyk se od napsání Maryše nezměnil.

Těšanští se k Mrštíkům a dramatu ze své dědiny hrdě hlásí. Přes rozvětvený a živý zájem musí me však konstatovat, že reálné kontury proble matiky se pomalu ztrácejí a místo nich nastu puje idealizování postav i děje. Je to zákonitý proces přizpůsobování a je velká škoda, že se nemohou zachytit a soustředit písemné památ ky, fotografie, krojové součástky vzpomínky pamětníků a uložit jako celek na vhodném mís tě pro budoucí generace.

 

Od pravěku po současnost

Západní úbočí Ždánického lesa bylo obydleno již v pravěku. Dokazují to nálezy pazourkových nástrojů v Kloboukách i jinde v okolí a výskyt pravěké keramiky na těšanském katastru a na pozemcích sousedních vsí. V prvních staletích našeho letopočtu sem zasahoval vliv Říše římské, jež měla jedno ze svých vysunu tých center na výšině u Mušova. V Těšanech se z této doby našly zlomky ušlechtilé římské keramiky, zvané terra sigilata, na šitbořickém katastru za Strážkami vykopali archeologové pohřebiště z pozdně římského období.

V době stěhování národů táhl po cestě, jež vedla od Pálavy k Výhonu a k Prateckému kopci, nějaký germánský kmen, který po choval na úpatí výšiny Cezavy svého mrtvého náčelníka s celou výzbrojí a vzácnými šperky. Od pátého století našeho letopočtu osídlovaly Moravu slovanské kmeny. Slované zakládali osady v rovinách při vodních tocích i v chráně ných kotlinách pahorkatin.

Jednou z nejstarších sídelních ob lastí našich předků byla brněnská kotlina a Ždánický les. O raném osídlení tu mluví pře svědčivě osady s čeledními koncovkami -ice a -ovice: Čeňkovice, Moutnice, Šitbořice, Bo humělice, Šaratice a jen o něco málo mladší Žatčany, Borkovany a Těšany. Původ těchto vsí můžeme klást již do doby velkomoravské.

Opevněnými středisky tehdejší doby byly Staré Zámky u Líšně a hradisko v Rajhradě. Snad i v okolí Těšan se nacházelo nějaké velkomoravské centrum, neboť v listině olo­mouckého biskupa Jindřicha Zdíka, se v oblasti Žatčan, Újezda a Těšan uvádí také ves Vele hrad.

Těšany neměly kostel, patřily k faře do Čeňkovic (Šinkvic) a když tato ves zanik la, byly přifařeny do Moutnic. Obyvatelé Těšan se živili zemědělstvím a chovem dobytka. Pole měli na sušších svazích a v rovinách se do široka prostíraly louky.

Ve třináctém století se začalo v Tě šanech tak jako jinde hospodařit na polích trojpolním úhorovým systémem a zvýšené sklizně, které se tím získávaly, umožnily růst dědiny. Natáhla se od brodiska proti proudu malého potůčku směrem ke Strážkám až k panským objektům, dvoru, feudálnímu sídlu, kovárně, hospodě a pivovaru. V Těšanech bylo šestadva cet lánových sedláků, z nichž každý měl sedmdesát měřic polí. Ostatní půda byla panská. Majitelé Těšan se střídali a žádnému z nich nepatřila nikdy celá ves. Největší majetek tu měli mniši dominikáni, kteří sídlili v klášteře u kostela svatého Michala na Rybném trhu v Brně.

 

Po roce 1948 došlo v obci, tak jako v celé naší vlasti, k velkým vnitropolitickým, a ekonomickým změnám. Těšanští očekávali od nových poměrů mimo jiné parcelaci zbylé panské půdy, avšak dělení pozemků místního vel kostatku bylo po roce 1948 zastaveno a z býva lých dvorských polí a budov byl utvořen státní statek, který byl přičleněn jako samostatné hos podářství k ČSSS v Židlochovicích. Po několi ka kratších časových úsecích se dostal na dvě volební období do čela obce Karel Ardely a po něm Miloslav Dostál. Oba dva vykonali pro o bec a veřejnost velký kus práce a Těšany se dostaly pod jejich vedením na přední místo v okrese Brno-venkov. Staly se hospodářským i kulturním střediskem jihovýchodní části okresu a řadili se mezi nejlepší vesnice Jihomoravského kraje.