Žďár nad Sázavou

Žďár nad Sázavou a okolí s Pilskou přehradou

Žďár nad Sázavou je okresním městem, které leží na pomezí Čech a Moravy v malebné krajině Českomoravské vrchoviny uprostřed chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Jeho historie je spjata s rozvojem Žďárského cisterciánského kláštera a sahá až do poloviny 13. století. Obec Žďár byla povýšena na město roku 1607, kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Dnešní podobu získal klášter při rozsáhlých přestavbách za opata Václava Vejmluvy v první polovině 18. století. Přestavby navrhl architekt Jan Blažej Santini Aichel,  vrcholem jeho tvorby je poutní kostel sv. J. Nepomuckého na Zelené hoře.

Na přelomu století procházel Žďár většími stavebními změnami. Byla postavena železnice, vznikli četné průmyslové podniky. V roce 1949 bylo Město Žďár sloučeno s obcí ZámekŽďár, a poté přejmenováno na Žďár nad Sázavou. Ve stejném roce se stal okresním městem a významným průmyslovým centrem po výstavbě Žďárských strojíren a sléváren. Tímto bylo navázáno na tradici zdejší železářství, jeho počátky jsou zaznamenány už na přelomu 14. a 15. století, kdy byl založen klášterní hamr. 

Zámek Žďár nad Sázavou
Zámek vznikl na základech bývalého cisterciáckého kláštera po roce 1784. Na zámku Kinských vzniklareprezentativní expozice s názvem Barokní malířství a sochařství ze sbírek Národní galerie v Praze. Založení zámku inicioval otec svaté Zdislavy, Přibyslav z Křižanova, ale až jeho zeťové, Boček z Obřan a Smil z Lichtenburka jeho myšlenku uskutečnili. Za tímto účelem pozvali v roce 1252 z Nepomuku skupinu cisterciáckých mnichů, kterým na výstavbu kláštera darovali pozemky a v dědictví odkázali část svých majetků. V areálu zámku se také nachází konventní kostel Nanebevzetí P. Marie, nejstarší základní škola v regionu, muzeum místního hasičského sboru, kavárna a čajovna, barokně obnovený J. B. Santinim. Slavného architekta připomíná jedna z expozic, v interiérech dále sídlí muzeum klavíru, Galerie Kinských a Muzeum knihy, stálá expozice Knihovny Národního muzea v Praze. 

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře
Kostel postavil barokní stavitel Jan Blažej Santini-Aichel a je to unikátní dílo barokní gotiky. Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl pro svou jedinečnost zařazen v roce 1994 mezi památky zapsané do seznamusvětového kulturního dědictví UNESCO. Kostel je postavený na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy. Areál je přístupný pěti vchody, v chrámu se nachází pět kaplí s pěti oltáři. Kostel je obklopen ambity ve tvaru deseticípé hvězdy, které skýtají poutníkům ochranu před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí schopnost. Stavba se vymyká běžným dobovým uměleckým normám.

Kašna Panny Marie s Ježíškem
Socha Panny Marie s Ježíškem zdobí kašnu na prvním nádvoří areálu zámku Dr. Kinského. Jde o práci pražského sochaře M. V. Jackla (1655-1738) před rokem 1705. Od téhož autora je dřevěná polychromovaná plastika sedící P. Marie s Ježíškem v nadživotní velikosti v chodbě prelatury z doby kolem roku 1706.

Dějiny muzea

Návrh na zřízení muzea ve Městě Žďáře podal žďárské obecní radě 8. ledna 1884 lesnický redaktor Jan Theodorich Doležal. Vzhledem k absenci dobrovolníků však k realizaci jeho plánu nedošlo. Muzeum za svůj vznik vděčí vzpomínkové „lesnické výstavce“ Jana Doležala, která se konala 27. května - 3. června 1934. Během příprav na tuto výstavu byl totiž Doležalův přípis objeven. Nápadu se ujali členové Okresního osvětového sboru ve Městě Žďáře na Moravě spolu s několika dalšími občany. Spolek byl úředně zaregistrován k 31. lednu 1935 pod jménem „Museum soudního okresu žďárského“. Zároveň se stal členem Svazu československých muzeí. Za datum založení byl (a dodnes je) považován 18. červen 1934, kdy se konala první schůze přípravného výboru budoucího muzejního spolku.
 

Sbírky byly nejprve uloženy v budově školy (1. ZŠ na Náměstí Republiky). V roce 1937 byly přemístěny do budovy č. p. 276, zvané Tvrz, která byla obecním majetkem Města Žďáru. V prosinci roku 1940 mělo muzeum od města přislíbeno propůjčení dalších tří místností Tvrze k již stávajícím, čímž by muzeum získalo celé první patro této stavby. Koncem roku 1940 se Museum soudního okresu žďárského stalo veřejným. Představenstvo se na valné hromadě roku 1940 rozhodlo přejít majetkově i po správní stránce pod pravomoc města, od čehož si slibovalo vedle nových prostor a finančního zabezpečení také přísun nových, mladých pracovníků a muzejních odborníků. K převodu došlo usnesením městské rady Města Žďáru z 21. února 1941 (článkem 6 v jednání rady), kdy bylo přejmenováno na Muzeum Města Žďáru. Muzejní spolek tak zanikl a správu muzea převzala muzejní komise, jejíž členové byli jmenováni městskou radou (od r. 1945 radou MěstNV). Při bojích v noci z 9. na 10. května 1945 vzplanuly domy, které nesousedily přímo s Tvrzí, ovšem oheň se zhruba ve 4 hodiny odpoledne 9. května 1945 přenesl na domek, stojící u její zdi. Tvrz vyhořela a s ní shořely i muzejní sbírky.

Po sloučení Města Žďáru se Zámkem Žďárem a po zavedení nového názvu Žďár nad Sázavou v roce 1950 bylo muzeum přejmenováno na Městské muzeum ve Žďáře nad Sázavou. 5. února 1954 schválila rada ONV ve Žďáře nad Sázavou vznik Okresního muzea Žďár nad Sázavou. 9. – 27. července 1954 byly sbírky přemístěny do budovy Konventu v areálu žďárského kláštera. V letech 1954 – 1960 (do nového správního uspořádání státu 1. července 1960) mělo Okresní muzeum dvě pobočky: Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě a Městské muzeum Přibyslav. Od roku 1960 se tato instituce stala regionálním muzeem pro oblast rozšířeného okresu Žďár nad Sázavou, které mělo dokumentovat živou a neživou přírodu, historii okresu se zaměřením na osídlení, hospodářský, politický a kulturní rozvoj a poskytovat metodickou pomoc městským muzeím a kronikářům. Zřizovatelem okresního muzea byl ONV Žďár nad Sázavou. V r. 1963 byly schválen nový organizační řád muzea. V čele muzea stál nejdříve prozatímní správce, poté ředitel. Poradním orgánem byla muzejní rada a komise. Roku 1978 bylo pod okresním muzeem integrováno jako detašované pracoviště muzeum v Bystřici na Pernštejnem. Po rozsáhlé reorganizaci muzejní sítě došlo 18. prosince 1982 usnesením rady ONV ve Žďáře nad Sázavou k další integraci muzeí v Novém Městě na Moravě a ve Velkém Meziříčí. V letech 1982 – 1984 proběhla reorganizace ve správě sbírek a knihovny. O rok později byla v budově konventu otevřena nová moderní expozice „Budování socialismu na Žďársku“, jejíž významnou součástí byla i přírodopisná výstava.

V letech 1990 – 1992 proběhla dezintegrace muzejní sítě a jednotlivá muzea se osamostatnila. Okresní muzeum Žďár nad Sázavou bylo Okresním úřadem ve Žďáře nad Sázavou zrušeno ke dni 31. října 1992 a jako Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou se stalo součástí Osvětového domu města Žďáru nad Sázavou. Tato nově vzniklá muzejní instituce se v červnu 1993 přestěhovala ze zámku do budovy Tvrze a 9. července 1993 zahájila svoji činnost. Po zrušení Osvětového domu bylo po několik posledních let na přelomu století organizačně podřízeno Domu kultury. V roce 2001 se muzeum stalo organizační složkou města v čele s vedoucím, jmenovaným radou města. 
 

Muzeum pořádá převážně krátkodobé a střednědobé, výjimečně putovní výstavy. Kromě klasického výkladu, zprostředkovaného průvodcem a formou popisek, jsou využívány doprovodné texty, obsahující četná vyobrazení a další doprovodné materiály, které mají výstavu obohatit a co nejvíce návštěvníkovi přiblížit souvislosti spojené s tématem výstavy. Kromě toho jsou vždy připraveny určité exponáty, kterých se návštěvníci mohou dotknout a vyzkoušet si jejich funkci, což umožňuje lepší navázání subjekto-objektového vztahu návštěvník – muzeálie. Výstavy také doplňují různé kvízy a soutěže, někdy i o symbolické ceny, případně prodejní koutky. V posledních letech se v nabídce muzea objevily interaktivní výstavy (např. vánoční výstavy, Flamberg nebo Mechanica perspecta), který měly velký ohlas u veřejnosti, především u dětí. V letech 1993 – 2007 připravilo muzeum celkem 127 výstav, většinu s historickou tématikou. Hostí také festival výtvarné, hudební a dramatické tvorby Slavnosti jeřabin a krajkářská bienále (v letech 2000, 2002, 2004 nebo 2008). Nejvyšší návštěvnost mělo muzeum roku 1996, a sice takřka 13 000 návštěvníků, což je ve srovnání např. s rokem 2005 téměř čtyřnásobek. V současnosti počty návštěvníků opět stoupají.

Kromě výstavní činnosti se pracovníci muzea věnují i vědecké, výzkumné, konzultační a publikační činnosti. Poskytují odborné i laické veřejnosti odborné konzultace a napomáhají studentům při zpracování seminárních či diplomových prací. Připravovali komentované prohlídky města, v letech 2007 – 2008 ve spolupráci s farností v několika termínech zpřístupnili věž kostela sv. Prokopa veřejnosti a spolupracovali na konferenci, která se uskutečnila při příležitosti 750. výročí založení žďárského kláštera. Muzeum dnes také zajišťuje vedení kroniky města Žďáru nad Sázavou. 
 

2. Dějiny Tvrze

Podle ústní tradice bývala Tvrz obydlím majitelů dolů a hutí a byla údajně vystavěna spolu s kostelem dvěma bratry kolem roku 1135. Ve skutečnosti se tato budova připomíná až v souvislosti s dlouholetým žďárským rychtářem Hanouškem (1445 – 1475), zámožným měšťanem a vlastníkem rozsáhlých pozemků a také rybníků (ve Vetli, u Hamrfeldu, Horní rybník). Středověký původ domu by mohlo dokládat střílnovité okno a krakorce, na kterých ještě na konci 19. století stával prevet. Po smrti Hanouška tu sídlil jeho syn Augustin, který ovšem funkci rychtáře nevykonával, v polovině 16. století Hanzl, resp. Jan z Tvrze (doložen ve městě v letech 1547 – 1555), který vlastnil usedlost pod tratí „Na Starém městě“ a snad i Horní rybník, a na počátku 17. století správce žďárského panství a majitel hamru v Polničce (dýmačka a stará tvrz) Matouš Augustin Lejský z Rozenpachu a Kluzboch, který podporoval město i kostel, za což si vysloužil zkonfiskovanou novou tvrz v Polničce.

Později dům získala do vlastnictví obec. Roku 1787 nesla budova označení „obecní tvrza“ a sloužila k veřejným účelům. Po roce 1800 se v budově postupně vystřídaly následující nájemci a provozovatelé: v letech 1820 – 1876 obecná škola (původně dvojtřídní, nakonec pětitřídní), roku 1866 vojenská nemocnice, od roku 1878 byty pro chudé a sirotčinec, na přelomu 19. a 20. století Sobotkova tkalcovna, mezi lety 1910 – 1920 byt hajného, po roce 1920 byty pro chudé (do roku 1945) a obecní sirotčinec (1921 – 1923), k nim přibyl v roce 1937 depozitář pro muzejní sbírky v prvním patře. Na sklonku druhé světové války, 9. května 1945, Tvrz vyhořela. Nenávratně shořely i vzácné muzejními sbírky.

Po válce se v opraveném objektu vystřídaly hudební škola (od roku 1947), zdravotní a technický referát ONV (po roce 1949), poradna pro matky s dětmi (od roku 1952), dětský lékař (OÚNZ), zemědělský odbor ONV (1960), Okresní veterinární zařízení (1962), Český svaz družstevních rolníků a Krajský plemenářský podnik (do konce 80. let). Na konci 80. let 20. století byla budova přislíbena Okresnímu vlastivědnému muzeu, které zde plánovalo zřídit detašované pracoviště a také lapidárium. Od 1. července 1993 tu sídlí Regionální muzeum města Žďár nad Sázavou.

Když se stal roku 1599 František kardinál z Ditrichštejna olomouckým biskupem, „zdědil“ po svém předchůdci, biskupovi Stanislavu Pavlovském, také spor se žďárským klášterem, který stále odmítal uznat směnu z roku 1588, kdy jej jeho fundátor, Karel II. Minstrberský, směnil s biskupstvím za manský statek Medlice (a několik dalších vsí), čímž se stal Žďár manským statkem. Ditrichštejn dosáhl toho, že roku 1607 přestal být klášter statkem manským a stal se stolním statkem biskupství. Téhož roku povýšil Ždár na město. V roce 1614 dosáhl odchodu posledních cisterciáků ze žďárského kláštera a roku 1616 přešlo panství z majetku olomouckého biskupství do jeho osobního vlastnictví (výměnou za Chropyni).

Ditrichštejn se rozhodl přestavět prelaturu žďárského kláštera ve světské sídlo a v rámci osobní reprezentace je nechal ozdobit svými erby, což byla jeho obvyklá praxe – stejně naložil i se zámkem novoměstským. Panství však patrně nevynášelo tolik, kolik očekával, proto je již roku 1617 pronajal. Za stavovského povstání na Moravě roku 1619 byl Žďár kardinálovi zkonfiskován. Získal jej jeho nekatolický příbuzný Zikmund z Ditrichštejna, ovšem ne na dlouho. Po Bílé hoře se kardinál opět vrací a uvádí sem františkány, jejichž příchod plánoval už od roku 1618. Po kardinálově smrti v roce 1636 dědí Žďár jeho synovec Maximilián, od nějž roku 1638 odkupují takřka celé panství cisterciáci v čele s Janem Greifenfelsem z Pilsenburka, který se stal opatem obnoveného kláštera, jehož zdi františkáni opustili roku 1639.

V současném Žďáře nad Sázavou se nachází dvě desky z bílého mramoru s poněkud nepřesným zobrazením kardinálova znaku z dob krátce po povýšení obce na město. První deska představuje znak v kruhovém věnci, doplněném po stranách volutami s rozděleným letopočtem 16/09. Renesančně pojatý štít s bohatými rolverky a s oválným středním štítkem, obtočeným věncem, je čtvrcený (1. a 4. pole 6 /4, 2/ kuželů, 2. a 3. pole orlice s hvězdou na prsou) s prázdnou patou a s taktéž prázdným prostorem bezprostředně nad středním štítkem. Střední štítek je kosmo dělený (horní půle je větší než spodní), nahoře je kosmé cimbuřové břevno s osmi stínkami (postavenými proti sobě), provázené nahoře a dole třemi hvězdami (vždy mezi stínkami); dole jsou pak dva vinařské nože, přičemž levý přesahuje do horního pole. Za štítem je latinský kříž, převýšený biskupským kloboukem. Tinktury se nedochovaly, ovšem lze je rekonstruovat. Kužely byly stříbrné v červeném poli a orlice černá s červenou zbrojí se zlatou hvězdou na prsou v poli zlatém – jde o znak olomouckého biskupství. Prázdná pole do znaku nepatří. Střední štítek je opatřený věncem, který také netvoří součást znaku – a znamení v něm jsou poněkud neuspořádána. V Ditrichštejnově rodovém erbu totiž byly ve zlato-červeně děleném štítu dva stříbrné vinařské nože se zlatými střenkami. Jako kardinál jej v předbělohorské době spojoval se znakem papeže Klementa VIII. (Hippolyta Aldobrandiniho), od nějž přijal roku 1599 kardinálské důstojenství titulu sv. Silvestra. (Roku 1623 pak byl Ditrichštejn jmenován kardinálem „titulu Panny Trans Tiberim“, resp. „Santa Maria in Trastevere“.) Papežův výše popsaný znak (pole bylo modré, figury zlaté) se pak objevoval v hlavě středního štítku s Františkovým rodovým erbem, jak dokládá např. kardinálova pečeť na privilegiu, kterým povýšil roku 1607 Žďár na město. Deska, vypadající jako součást portálu, byla údajně původně umístěna ve dvoře budovy č. p. 290 v Dolní ulici a teprve ve druhé polovině 20. století druhotně osazena na jejím průčelí. Dům byl v květnu roku 1945 zapálen ustupujícími německými vojáky a poté opět přestavěn. Deska je zde umístěna dodnes.

Na domě č. p. 71, tvořícím dnes součást bývalé 1. Základní školy na náměstí Republiky, byla umístěna druhá mramorová deska (při přestavbě školy roku 1970 snesena, uložena v depozitáři dnešního Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou a roku 2006 umístěna na Starou radnici ke vchodu do Informačního centra). Její základní forma je obdélná (postavená na výšku), přičemž kruh věnce ji po bočních stranách prostorově přesahuje. Znak je totožný s předchozím, přičemž čtvrté pole, zasahující do rolverku, má spodní část prázdnou (třetí pole ji má vyplněnou ocasem orlice). Věnec je dole provázen rozděleným letopočtem 16/10.

Vedle těchto dvou desek existuje ještě třetí, vystavená v Santiniho expozici v konventu žďárského kláštera. Deska je velmi poškozená, znak samotný je dochován pouze v obrysu, přičemž jeho ztvárnění je podobné předchozím: V prostoru obdélného půdorysu je vymezen oválný věnec a v něm znak s rolverky a s křížem za štítem, převýšeným biskupským kloboukem. Tento znak pochází z areálu kláštera a jde patrně o jeden z těch, které zde kardinál přikázal vytvořit. Další ditrichštejnovy erby nalezneme v areálu kláštera například na mramorovém ostění oken budovy tzv. Starého opatství. Mladšího data jsou litinové desky s ditrichštejnským erbem, zdobící různé budovy v klášteře a také farní kostel sv. Prokopa ve Žďáře. Nechal je zhotovit v 1. polovině 19. století tehdejší majitel žďárského velkostatku kníže František Josef z Ditrichštejna. Tyto erby tedy nepatří kardinálovi, ale jednomu z prapotomků jeho synovce Maximiliána.

V případě klášterního, resp. zámeckého areálu je důvod umístění kardinálových znaků jasný. Proč však byly v letech 1609 a 1610 osazeny ve městě, nevíme, neboť historické prameny z této doby, které by nám mohly poskytnout odpověď, se nedochovaly. Desky patrně zdobily domy, patřící klášteru či panským úředníkům.

 ajemství, ukryté ve "Štánu"

Neúplná jídelní souprava z pozlaceného mincovního stříbra, zhotovená r. 1892 v Londýně společností A. B. Savory & Sons, byla nalezena 26. srpna 2006 panem Jaroslavem Mikuleckým (bagristou) za asistence stavbyvedoucího Ing. Pavla Rösslera při zemních a výkopových pracích v Žižkově ulici (dřívější Štán) na místě někdejšího domu č. p. 238 krejčího Ladislava Hromádky, zbořeného po roce 2000.

Deset vidliček, deset nožů a jedenáct lžic (původní komplet měl dvanáct kusů) bylo zabaleno do novin z let 1950 – 1951, vloženo do kovové schrány (snad zásuvka kancelářského mobiliáře, např. kartotéky) a uschováno ve sklepě domu.

Příbory, zhotovené z pozlaceného mincovního stříbra, zdobí kromě rytých rostlinných motivů také monogram KRW pod baronskou korunou, tři puncovní značky a značka výrobce. Kromě mechanického poškození jsou zvláště na nožích patrné stopy koroze mědi, jejíž příměs je součástí zlata, užitého k pozlacení příboru. Souprava byla zhotovena jako svatební dar pro příslušníky významných evropských židovských rodů – pro Rosu Goldschmiedovou, dceru londýnského bankéře a Wilhelma Carla svobodného pána von Königswarter (sňatek se uskutečnil 27. dubna 1893 v Londýně). S nimi putoval do Orlických hor, kde pár vlastnil panství Solnice a Kvasiny. Dědicové statky prodali r. 1927 Františku Janečkovi, který je koupil pro svého syna Františka Karla. Příbor (který byl tehdy pravděpodobně ještě v držení rodu) se tak dostal do rukou syna zakladatele slavné automobilky JAWA.

Majitel domu, pan Ladislav Hromádka, se vyučil krejčím ve Vídni, znal se s Alfonsem Muchou a za zhotovené zakázky přijímal vedle peněz i „naturálie“ (například obrazy od malíře Vojtěcha Sedláčka). Znal se také s Františkem Karlem Janečkem. Poté, co byly Janečkovi statky roku 1950 zestátněny, se příbor ocitá ve sklepě žďárského domu v novinách z let 1950 - 1951. Podle zpráv pamětníků nepatřil pan Hromádka k oblíbeným a přívětivým lidem a o jeho podnikatelských schopnostech svědčí i fakt, že byl za všech režimů pokud možno zadobře s jejich představiteli. Od současníků si také některé předměty (například perský koberec) vypůjčil a neměl se k jejich vrácení. To sice svádí k uvapenému závěru, že se příbor do Žďáru dostal nelegálně, ale nepřináší to patřičné důkazy. Dnes lze také jen těžko posoudit, nakolik jsou různé vzpomínky pamětníků hodnověrné a nakolik se v nich odráží jejich osobní názor na pana Hromádku. Cesta příboru do Žďáru i proč je sada nekompletní tak pro nás zatím zůstává záhadou.

Po nálezu se o předměty přihlásili jak potomci rodiny Janečkovy, tak synové Ladislava Hromádky. Soudní cestou zažádali o navrácení příborové soupravy. Po čase ovšem od jednání upustili a to nebylo dovedeno do konce. Předměty tak, jakožto archeologický nález, ze zákona připadly státu, resp. krajskému muzeu kraje, v němž byly nalezeny, tj. Muzeu Vysočiny Jihlava.

Část příboru byla Muzeem Vysočiny Jihlava zapůjčena Regionálnímu muzeu města Žďáru nad Sázavou, sídlícímu na Tvrzi nedaleko kostela sv. Prokopa. To je prezentuje během výstav, zabývajících se dějinami města.

Osada Žďár vznikla při cisterciáckém klášteře založeném Bočkem z Obřan roku 1252. Po krátkodobé existenci v místech označovaných dnes "Na starém městě" byla přemístěna na levý břeh řeky Sázavy do míst dnešního historického jádra.
O Žďáře jako městečku se poprvé zmiňuje listina z roku 1293. Podle zachovaných urbářů z roku 1407 čítalo městečko 93 usedlostí, roku 1462 na 97 usedlostí a roku 1483 na 104 usedlostí.
Roku 1588 se dostal žďárský klášter pod pravomoc olomouckého biskupství. Toto bylo příčinou dlouholetého sporu biskupství s klášterem, který nechtěl nový stav uznat. Městečko Žďár stálo na straně kláštera. Spor byl ukončen kardinálem Františkem z Ditrichštejna zrušením cisterciáckého kláštera roku 1606 a diplomatickým vyrovnáním s městečkem roku 1607. Kardinál tehdy povýšil městečko Žďár na město a udělil mu nová privilegia a nový znak. Později se bývalé klášterní panství stalo soukromým majetkem kardinála. Roku 1638 odkoupil cisterciácký řád žďárské panství z pozůstalosti kardinála Ditrichštejna a do Žďáru se navrátili cisterciáci. Na konci třicetileté války, roku 1642, byl napaden klášter Švédy, ale ozbrojení měšťané jej ubránili. Roku 1647 Švédové město vydrancovali.
Roku 1704 potvrdil císař Leopold I. městu Žďáru jeho výsady a rozmnožil jeho znak. Do znaku města z roku 1607 byl přidán znak opatský a znak žďárského kláštera. Tohoto rozmnoženého znaku používá město dodnes. Po zrušení kláštera císařem Josefem II. přešlo jeho panství do správy Moravského náboženského fondu a po jeho prodeji mělo postupně několik majitelů.Při nové politické organizaci po roce 1848 se Žďár stal roku 1850 sídlem soudního okresu. Politický okres byl v Novém Městě na Moravě.

Ve druhé polovině 19. století se začal ve městě rozvíjet národní život. Vznikla řada kulturních spolků a v letech 1884 - 1901 zde působil první český odborný lesnický spisovatel a redaktor Jan Doležal (1847 - 1901). Pro žďárské kulturní spolky postavilo město Národní dům (Městské divadlo) slavnostně otevřený roku 1901.
Na přelomu 19. a 20. století vznikly první větší podniky, hlavně obuvnické. Město získalo ve dvou etapách (1898 -1905) železniční spojení (Havlíčkův Brod - Žďár - Nové Město - Tišnov). Došlo též k prvním větším zásahům do staré zástavby města. V souvislosti s tím se ve městě roku 1911 ustavilo prvé Družstvo pro stavbu rodinných domků.
Na frontách první světové války v letech 1914 - 1918 padla řada žďárských občanů a čtyři z nich jako českoslovenští legionáři.  V roce desátého výročí vzniku Československé republiky, roku 1928 navštívil město president T.G.Masaryk. Snímek z této návštěvy se stal velmi populárním v tisku a byl vzorem pro Druhá světová válka postihla město nejvíce ve svých posledních dnech. V květnu 1945 byla zničena nebo poškozena řada domů. V roce 1949 se stal Žďár sídlem politického okresu (tehdy ONV - Okresní národní výbor). Téhož roku došlo ke sloučení s obcí Zámek Žďár a místo původního úředního názvu Žďár byl zvolen nový název města - Žďár nad Sázavou.

Po válce došlo k několikanásobnému vzrůstu počtu obyvatel. Bylo to v souvislosti s výstavbou strojíren a sléváren - Žďas. Vznikly nové části města a v sedmdesátých letech bylo přestavěno celé historické jádro.