Polička
Královské město Poličku najdeme na Českomoravském pomezí.
Bylo v počátcích své existence jedním z opěrných bodů českého království, nacházelo se na pomezí Čech a Moravy a chránilo obchodní stezku vedoucí z Čech na Moravu.
Město Polička
Každého, kdo poprvé přijede do Poličky, na první pohled jistě zaujmou poměrně zachovalé středověké hradby. Městské opevnění má dodnes devatenáct bašt a jeho délka dosahuje tisíc dvěstě dvaceti metrů. Díky tomu se jedná o nejzachovalejší historickou památku svého druhu ve střední Evropě. Polička je známá také tím, že se tady narodil hudební skladatel Bohuslav Martinů. Jeho životní osudy připomíná Památník Bohuslava Martinů.
Nechybí zde tenisové kurty, bowling, fitcentra. Je možné využít sauny a masáží, zaplavat si můžete zajít na městské koupaliště nebo do krytého bazénu. Šance je v jezdeckém klubu a pro náročnější i v aeroklubu. Cykloturisté pochopitelně nepřijdou zkrátka. Nedaleko Poličky stojí gotický hrad Svojanov. Město má dostatek možností pro ubytování. Příjemné prostředí hospůdek je korunováno faktem, že ve městě působí Měšťanský pivovar a jeho zlatavý mok nikde nemůže chybět. Dále je zde kostel svatého Michala a novogotický kostel svatého Jakuba (jedna z dominant města). Pak také morový sloup a barokní radnice. Bystrému pohledu návštěvníka jistě neujdou vyřezávaná klasicistní vrata na mnoha historicky ceněných domech v centru Poličky. Něco takového se hned tak jinde nevidí. Kdo se rád kulturně vyžívá, má tady nejideálnější podmínky na festivalu Polička Jazz nebo na festivalu Martinů Fest.
Město Polička také vlastní jeden z nejstarších českých hradů, nedaleký raně gotický hrad Svojanov.
Polička nabízí
Pro sport a aktivní odpočinek nabízí Polička krytý plavecký bazén, fitcentrum, horolezeckou stěnu, 2 sportovní haly (volejbal, kopaná, basketbal), letní koupaliště, tenisové kurty, rybolov na Poličské přehradě, procházky po pěších stezkách v městském lesoparku Liboháj. V zimě je mírně kopcovitý terén příhodný pro nadšené běžkaře a místní sjezdovka pro sjezdaře. Bruslit můžete nejen na Synském rybníku, ale také na upravovaném zimním stadionu.
Městské hradby Polička
Městské hradby jsou souvislý hradební pás (dlouhý 1220 metrů), který obklopuje celé historické jádro města. Hradby mají úctyhodnou šířku 2 až 2,25 m, jsou až 8 m vysoké, zpevněné 19 půlválcovými do města otevřenými baštami. Jedná se o nejzachovalejší hradby ve střední Evropě a stojí za to je vidět. Procházka je velmi atraktivní, hradby jsou nově zrekonstruované.
Turistika v Poličce
Sousední Žďárské vrchy poskytují dostatek vhodných cílů pro pěší turistiku a i když se samozřejmě dají projet i na kole, je vhodnější si raději obout pevné trekingové boty a vyrazit po svých. Když vystoupáme na zalesněný rulový vršek Buchtův kopec, můžeme při dobrém počasí vidět až do Jeseníků, cvičné horolezecké skály najdeme u skupiny skal zvaných Čtyři palice. Jde o jednu z dominant Žďárských vrchů. Nejvyšším vrcholem těchto hor s pásmem vrcholových skal je útvar nesoucí jméno Devět skal (836 m n. m.). V sousedství u Milovského rybníka je možnost omezené horolezecké činnosti. Z vrcholku Devíti skal se naskýtá krásný výhled do údolí řeky Svratky. Za povšimnutí stojí chráněný přírodní výtvor, skála s jeskyněmi zvaná Drátečniky. Divoké lesní údolí Kaviny najdeme v přírodní rezervaci u Svojanova. Patrně nejkrásnější jsou ovšem Toulovcovy maštale, pískovcové skalní útvary ležící mezi Budislaví, Jarošovem, Vranicemi a Prosečí. Žďárské vrchy se zkrátka dají procházet křížem krážem a stále je co objevovat.
Rybníky v Poličce
Rybáři, vyznavači Petrova zdaru, se do Poličky a blízkého okolí sjíždějí snad z celé republiky. Příležitostí je spousta. Stačí si jen vybrat a pak už záleží na štěstí a šikovnosti. U obce Stašov je Stašovský rybník, u Pomezí zase Pomezský rybník. Velkým a vyhlášeným střediskem rekreace, tedy nejen rybářské, je Milovský rybník u vesničky Milovy. Dá se tu koupat, je to východisko na okolní skalní útvary. Jeden a půl kilometru od Poličky pak leží bez přehánění největší rybářská bašta, a to přehrada Pod Kopcem. V sezóně se na březích této vodní nádrže nacházejí nahozené pruty jen pár metrů od sebe, tak je tu narváno. Odtud snad ještě nikdo, kdo tu přijel aspoň na víkend, neodešel s prázdnou. Jediná chyba spočívá v tom, že místní voda se pro koupání moc nehodí. Takový fakt však rybářům obvykle vůbec nevadí, nikdo jim tak neplaší ryby. Postavit stan či zaparkovat svůj karavan lze hned u břehu, takže návštěvníci se mohou věnovat své zálibě opravdu od rána do večera.
Lyžařský areál Polička u Liboháje
Areál se nachází 100 m od konce Poličky směrem na Jimramov a Nové Město na Moravě. Svah je situován na sever v nadmořské výšce 600 m n. m., na úbočí Šibeničního vrchu. Vede sem i modrá turistická značka z Poličky.
Městské muzeum a galerie Polička
Na jaře 2009 bylo v budově Městského muzea v Poličce při příležitosti 50. výročí od úmrtí slavného hudebního skladatele a nejznámějšího poličského rodáka Bohuslava Martinů slavnostně otevřeno Centrum Bohuslava Martinů, jež naleznete v Poličce na rohu Tylovy a Šaffovy ulice, v těsném sousedství Palackého náměstí.
Na návštěvníky čekají čtyři zcela nové expozice, jež jsou připraveny tak, aby seznámily nejen s osobou hudebního velikána Martinů, ale i s historií města Poličky a dalšími pamětihodnostmi tohoto regionu.
Pivovar Polička
Výletníci, kteří dorazí do Poličky, si k občerstvení můžou vybrat řadu místních podniků. Ve většině z nich se také setkají s místním pivem. Pivovar patří k těm menším, ale místní na něj nedají dopustit. Pivovar v Poličce má za sebou téměř pětisetletou tradici. A zatímco některé velké pivovary se po roce 1989 staly majetkem nadnárodních společností, poličský podnik se naopak po mnoha letech vrátil do rukou potomků původních rodin, které v roce 1517 získaly právo vařit pivo. Právo várečné získalo na základě rozhodnutí zemského sněmu celkem sto třináct měšťanských domů uvnitř hradeb věnného města Poličky. Roku 1771 se ve městě začalo dělat pivo průmyslovým způsobem. Ovšem kvalita uvařeného piva zůstávala velmi rozdílná. Roku 1865 se poprvé v poličském pivovaru uvařilo pivo takzvaného plzeňského typu.
Pivovar vsadil při vaření piva na kvalitní vodu z vlastního zdroje v areálu podniku a hlavně na tradiční technologii výroby (kvašení na spilce, dokvašení ve sklepích).
Zvonice v Poličce
Zvonice byla postavena pravděpodobně současně s kostelem sv. Michala. Jedná se o zděnou hranolovou patrovou stavbu na obdélníkovém půdorysu, v přízemí je valeně sklenutý půlkruhový vchod na hřbitov. V patře visí zvon zasvěcený sv. Michalu, odlitý v roce 1598 mistrem Eliášem v Hradci nad Labem (dnešním Hradci Králové).
Vyřezávaná domovní vrata
Při obnově města, zničeného požárem v roce 1845, vznikl unikátní soubor vyřezávaných klasicistních domovních vrat a dveří. V České republice patrně neexistuje žádný podobný soubor, který by co do různorodosti forem a jemnosti řemeslného podání byl srovnatelný s poličským. Tento soubor (z 65 evidovaných vrat a dveří vnitřního města se do dnešní doby zachovalo 30 exemplářů) je památkově chráněn.
Šmídova vila
Budovu stavěl v letech 1933-1934 podle svého vlastního návrhu architekt a stavitel Bohuslav Šmíd, který ji navrhl nejen jako obydlí pro svoji rodinu, ale i pro projekční kancelář, kterou umístil v přízemí. Budova je tvořena navzájem se pronikajícími kvádry a výsledný dojem je umocněn vysokým pásovým oknem s vitráží Karla Svolinského.
Morový sloup na náměstí
Morový sloup na náměstí, vysoký 22 metry, vytvořený v letech 1727-31 jako dík za ochránění města před morem roku 1713. Jeho architektonickou kompozici pravděpodobně navrhl přední český architekt František Maxmilián Kaňka, sochy vytesal Jiří František Pacák z Litomyšle.
Měšťanské domy
Řada v jádru gotických domů (jejich přestavbu z dřevěných na kamenné ve 14. století dokládají gotické valené klenby ve sklepech, v některých případech i dvouúrovňových) byla přestavěna po požáru v roce 1540 renesančně, v 18. století barokně a po dalším požáru v roce 1845 klasicistně - do tohoto období spadá vznik velkého souboru vyřezávaných klasicistních domovních vrat a dveří.
Barokní radnice
Podobu původní gotické radnice známe pouze z nejstaršího vyobrazení Poličky z let 1711-27, neboť byla zbořena na počátku její barokní přestavby v roce 1739. Byla to patrová kamenná budova s věží v severozápadním nároží, která se - ve zdivu vysoká zhruba 30 metrů - bez většího narušení zachovala až do současnosti, byť ze všech stran obestavěná budovou barokní radnice. Dobu stavby gotické radnice lze přibližně určit před rok 1360, čemuž neodporuje ani rozbor architektonických prvků dochované gotické kaple.
Rodná světnička Bohuslava Martinů
Pokud se odhodláte zdolat 192 schodů v kostelní věži, dostane se do rodné světničky hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Skladatelův otec, povoláním švec, zde "vykonával funkci pověžného - stráž proti ohni ve dne i v noci"; ve věžní světničce bydlela jeho rodina. Skromný pokojík vyhlíží dnes v hlavních rysech tak, jako v letech Bohuslavova dětství. Z věžního ochozu se nabízí pěkný rozhled po městě
Polička je sice malé město, ale s velkými turistickými a rekreačními možnostmi. Stojí za to sem přijet a přesvědčit se na vlastní oči. Možná se sem později zase rádi vrátíte. Já tam jezdím dost často a moc se mi v Poličce líbí
Česká strana části pohraničního hvozdu spolu s loukami zvanými “Napolickach”, na nichž bylo v roce 1265 založeno město Polička, patřila před rokem 1200 litomyšlskému klášteru. V písemných pramenech se tento místní název objevuje v listině z roku 1167, v níž král Vladislav II. přijímá do své ochrany premonstrátskou kanonii v Litomyšli a potvrzuje jí statky a práva. Výrazu Napolickach bylo obvykle rozuměno "na políčkách", tedy na malých polích; při tomto chápání by však výraz "na políčkách" po přechodu do jednotného čísla dal tvar Políčko, a nikoliv Polička. Všichni významní čeští badatelé zabývající se původem místních názvů se ztotožňují s názorem, že slovo polička je zdrobnělinou slova police s významem rovina nebo rovinka. Existuje ovšem i další názor, že jméno Police a tedy i Polička, které je jeho zdrobnělinou, by mohlo označovat vypálené místo v lesích. Takový význam mohlo mít podstatné jméno police, jehož slovní základ pol- znamená dřeva ožehávaná sáláním ohně. Název města v podobě Polička se ustálil teprve od 14. století.
Polička byla založena v rámci velkorysého plánu Přemysla Otakara II. vytvořit soustavu měst při obchodní stezce spojující Prahu s moravskými centry (stezka není v pramenech označována žádným jménem - nejpříhodnějším by však patrně podle jejího směru bylo “moravská” a nikoliv Trstenická, jak ji v polovině 19. století nepříliš šťastně nazval Hermenegild Jireček). V 60. letech 13. století při této stezce takřka současně vznikají města Kouřim, Kolín, Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto a jako poslední na české straně i Polička; zjevným důvodem založení bylo posílení královské moci v tomto nejvzdálenějším cípu východních Čech.Zakládací listinu města Poličky vydal Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský, dne 27. září 1265. Lokátorem, tedy vlastním organizátorem založení, byl Konrád z Lewendorfu, který je v literatuře obvykle, avšak mylně vydáván za lokátora řady dalších královských měst. Jediným jeho dalším nesporným založením je tak pouze s městem sousedící ves Lewendorf (později Laubendorf, počeštěně Limberk, dnes Pomezí). Odměnou za jeho námahu i značné riziko mu byl úřad městského rychtáře a další výhody. Původ nových osadníků zůstává zahalen tajemstvím; soudí se však, že pocházeli ze severního Německa, neboť město se mělo řídit magdeburským, tedy severoněmeckým městským právem.K středně velkému městu bylo přiměřeno 50 lánů polí z celkového okrsku 800 lánů. Obyvatelům vesnic v tomto okrsku se Polička stala vrchností. Od okolních vesnic, jejichž založení pravděpodobně předcházelo založení města, neboť to vzhledem ke svým hospodářským i jiným funkcím nemohlo existovat bez zemědělského zázemí, se Polička lišila nejen výsadami, ale i výstavbou a hradbami. Původní záměr zakladatele - vytvořit uzavřený, plně funkční městský celek - se však zřejmě dařilo plnit jen velmi zvolna. Limitujícím prvkem zde byl hlavně nedostatek osadníků, a to i přesto, že novým obyvatelům byly slibovány nejrůznější výhody: město obdrželo výsadu mílového práva (v okruhu jedné míle od města nesměla být na úkor jeho obyvatel provozována výdělečná činnost), měšťané byli na 20 let osvobozeni od placení veškerých dávek a navíc mohli od kupců putujících po zemské stezce, která byla po založení města vedena přes Poličku, vybírat mýto.
V prvních desetiletích své existence sdílela Polička většinou osud nedalekého hradu Svojanova. V roce 1284 byla sice správa Poličky a přilehlého území králem Václavem II. svěřena pražskému biskupovi Tobiáši z Bechyně, ale již o rok později spravoval toto území Záviš z Falkenštejna, který pojal za manželku Kunhutu, vdovu po Přemyslu Otakaru II.; manželé si za své sídlo zvolili právě hrad Svojanov. V roce 1307 byl však osud města Poličky určen na další staletí, když byla českým králem Rudolfem I. Habsburským správa města a z ní plynoucí důchody postoupena jeho manželce Alžbětě (známější pod jménem Eliška Rejčka). Polička se tak stala věnným městem královniným. Počet věnných měst se postupem času zvyšoval až na konečných devět (Dvůr Králové nad Labem, Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Mělník, Nový Bydžov, Polička, Trutnov a Vysoké Mýto) a tato kategorie existovala až do zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918, byť byly v posledních desetiletích povinnosti měst k jejich královnám více než formální - nicméně poličští na tomto titulu do poslední chvíle okázale lpěli.
Velkou událost pro města vždy představovaly návštěvy panovníků a nejinak tomu bylo i v Poličce. V dubnu 1336 se zde na čtyři dny zastavil Jan Lucemburský a na přelomu července a srpna roku 1356 zde se svým doprovodem minimálně tři dny pobyl Karel IV. Strategický význam Poličky na pomezí Čech a Moravy byl zdůrazněn vybudováním mohutných hradeb, které z Poličky vytvořily skutečnou pohraniční pevnost. Zlepšení životního prostředí v Poličce přineslo privilegium Karla IV. z roku 1360, kterým povolil město vydláždit a po osm let užívat práv, “jež i jiným městům ohledně dláždění byla povolena”. V období vlády Karla IV. byla také zřejmě završena přestavba dosud dřevěných, případně hrázděných domů na kamenné.Úměrně vzrůstu bohatství vzrůstalo i sebevědomí měšťanského patriciátu, nejbohatšího starousedlého měšťanstva, který se stále více začal prosazovat v městské správě na úkor výsadního městského rychtáře; o tom svědčí i opis Sigillum civium de Politz (Pečeť měšťanů Poličky) na nejstarší známé městské pečeti z roku 1362, dokazující, že byla používána jménem měšťanů, a nikoliv jen z vůle rychtáře. Dalším projevem sebevědomí měšťanů byla stavba radnice uprostřed náměstí jako symbolu měšťanské samosprávy.Na předměstí, kde rostl počet neplnoprávných občanů, kteří náleželi přímo pod správu města a tedy pod pravomoc městské rady, ale i v samém městě sílil již ve 14. století vliv českého živlu. Na pražské univerzitě se po skončení studií ve významných funkcích uplatnili studenti původem z Poličky: v roce 1388, v době pronikajícího vlivu reformních náboženských hnutí, zde působil mistr Matyáš z Poličky a v letech 1410-11, tedy v době po vydání Kutnohorského dekretu, zaručujícího Čechům na univerzitě převahu, byl děkanem fakulty svobodných umění Petr z Poličky.
Na počátku husitských válek stála Polička, jakožto věnné město, na straně královny. Když však na jaře roku 1421 vytáhl hejtman Jan Žižka z Trocnova spolu s pražany do východních Čech, otevřela Polička, stejně jako Chrudim a Vysoké Mýto, své brány a přistoupila k Pražskému městskému svazu. Již na podzim roku 1421 však město za ne zcela vyjasněných okolností vyplenila jedna z částí uherského vojska Zikmunda Lucemburského; starý letopisec dokonce uvádí zřejmě zveličený počet “1300 zmordovaných”. Polička sice setrvala v táboře pražanů, ale do dalšího průběhu husitské revoluce výrazněji nezasáhla. Po definitivní porážce radikálních husitů v roce 1436 pak zástupci poličských měšťanů, stejně jako jiných měst, vzdali v Jihlavě hold Zikmundu Lucemburskému a dozoru nad městem se opět ujal královnin podkomoří.
Husitská revoluce přispěla k dovršení českého charakteru města - byl vypuzen německý katolický patriciát a Polička se stala ryze českým městem, hlásícím se ke kališnickému vyznání. Z nejstarší městské knihy známe složení městské rady k roku 1432; jména konšelů až na výjimky znějí zvučně česky a v dalších letech se jak mezi konšely, tak mezi měšťany setkáváme již jen se jmény českými.
Po smrti Zikmunda Lucemburského se v bojích o moc v zemi Polička postavila na stranu Jiřího z Poděbrad a zůstala jeho pevnou oporou i poté, co se roku 1458 stal českým králem; jako pevnost se osvědčila v jeho bojích s uherským králem Matyášem Korvínem. Jeho nástupce Vladislav Jagelonský, opíraje se o města, se pokoušel posílit jejich moc proti šlechtě. V roce 1474 potvrdil poličské obci všechna privilegia “předky jeho jí udělená”, v roce 1478 údajně povolil pečetit červeným voskem a v roce 1493 výroční trh na den sv. Jana Křtitele.Chvíle oddechu však netrvala dlouho. S hrozbou tureckých vpádů přibývalo koncem 15. století vojenských průtahů městem, které přivodily úpadek městských financí; situaci také zhoršovaly časté požáry - jeden z nejničivějších zasáhl Poličku roku 1523 a strávil značnou část města. Ovšem největší katastrofu pro město znamenala opatření Ferdinanda I. Habsburského v roce 1547, který trestal česká města pokutami a konfiskacemi za odepření pomoci v jeho boji s protestantskými stavy v Sasku. Poličce, která v té době vlastnila vesnice Sádek, Kamenec, Oldříš, Borová, Telecí, Modřec, Nedvězí, Trhonice, Sedliště, Makov a některé dvory v Korouhvi, Pusté Rybné, Širokém Dole a Radiměři, byl zkonfiskován veškerý majetek, odebrána všechna městská privilegia a uložena pokuta 1000 kop grošů; panovníkovi měl také náležet výtěžek všech cel a nově zavedená daň z uvařeného piva. Po zjištění, že úpadek měst postihuje i jeho zájmy, začal Ferdinand I. postupně městům privilegia a majetky vracet - Polička si své vesnice mohla koupit zpět v roce 1559 za “750 kop grošů českých pražských hotově složených”.
Přesto v roce 1560 shledal královnin zmocněnec, že “v tomto městě veliká chudoba jest, neboť město chatrně postavené a lid více sedlákům nežli měšťanům podobný”. Přesto krátké období klidu a relativního blahobytu v druhé polovině 16. století umožnilo provést ve městě změny v duchu renesančního slohu a na mírném návrší před Kameneckou branou byl před rokem 1580 vystaven kostel sv. Michala. Polička také získala na vojenském významu v bojích Rudolfa II. s jeho bratrem Matyášem, jenž se stal pánem Moravy, což ovšem opět zatěžovalo městský rozpočet; další obrovské, Habsburky nikdy nesplacené půjčky požadoval po městu Matyáš, když sám usedl na český trůn.
Zatímco pro jiná česká města znamenala zásadní zlom v jejich životě třicetiletá válka, Poličku zasáhla zkáza již o pět let dříve. Dne 15. října 1613 vypukl v Limberské (dnešní Masarykově) ulici požár, který v krátké době strávil takřka celé město. Uvnitř hradeb vyhořelo 166 domů, 3 městské brány plné obilí a 11 bašt, kotce soukeníků a masné krámy, na předměstí 1 dům a 10 stodol, ušetřena zůstala toliko jihozápadní část města, kde zůstalo stát 39 domů, 1 brána a 11 bašt, stát zůstaly, byť poškozené, radnice, kostel, fara a škola. Tuto pohromu na samém prahu zimy navíc následovalo krupobití a povodeň. Než mohlo být město obnoveno, přišla další katastrofa - třicetiletá válka. Polička, stejně jako další města, se postavila na stranu odbojných českých stavů a v létě roku 1619 se její zástupci zúčastnili volby Fridricha Falckého za českého krále proti sesazenému Ferdinandovi II. a v následných válečných událostech přispěla stavům i vojensky. Poličský oddíl o síle téměř 70 mužů, vytvořený z obyvatel města i celého panství, byl však ústupovými boji v jižních Čechách i dezercemi natolik ztenčen, že prakticky přestal existovat již před bitvou na Bílé hoře, kde bylo 8. listopadu 1620 na celá staletí rozhodnuto o osudu českých zemí. Polička byla za svůj odboj potrestána opětovným odnětím privilegií a obrovskými daněmi. Dalším trestem bylo umístění vojenské posádky na útraty obce. Není proto divu, že město, které bylo v roce 1600 zcela bez dluhů, dlužilo v roce 1624 okolním šlechticům i místnímu děkanovi téměř 23 000 kop.
V duchovní oblasti nastoupilo úsilí o úplnou rekatolizaci. Přes veškerou snahu se však nedařilo zabránit konání tajných nekatolických obřadů, z čehož se musel zodpovídat poličský císařský rychtář Václav Johanides. V roce 1626 byl povolán spolu s purkmistrem Matějem Malířem do Vysokého Mýta, kde byli oba nějaký čas vězněni; purkmistr Malíř a s ním řada poličských měšťanů zvolili poté raději odchod do Saska než přestup k římskokatolické víře. Další obyvatelé hynuli a umírali v útrapách a epidemiích třicetileté války. V roce 1626 zůstalo ve vnitřním městě 24 rodin a na předměstích pouze 17. Do Poličky zvlášť vyslaný berní komisař shledal, že v městě “dům na dům padá, přes den člověka viděti není, takže hrozno tam přebývati”, a ti, co zůstali, trpí hladem, takže “není na nich co vzíti”. Nezbylo nic jiného, než dlužné berně odepsat.V této době zvolil emigraci i kupec Matyáš Viktorin, který se usadil v Poličce počátkem 17. století a časem se zde vzmohl natolik, že zakoupil výstavný dům na náměstí (dnešní čp. 16 - Restaurace THT). Před svým odchodem pravděpodobně zazdil ve sklepě všechny peníze, o kterých předpokládal, že je na své cestě nebude potřebovat, a nechtěl riskovat, že o ně bude zbytečně oloupen. Snad předpokládal po skončení války návrat do Poličky či alespoň vyzvednutí pokladu. Zemřel však v cizině a ani z jeho dětí se do města nikdo nevrátil. Ukryté mince se dostaly na denní světlo teprve 13. února 1968. Nález byl předán do Východočeského muzea v Pardubicích k odbornému vyčištění, konzervování a určení; pardubické muzeum posléze využilo svého statutu krajského muzea a nechalo si celý nález Východočeským krajským národním výborem převést do svého majetku. Celková váha pokladu činila 10 kg (s příměsemi písku). Šlo o 12 104 kusů drobných 1 až 3 krejcarových mincí, 151 ks větších tolarových dílů s příměsí několika grošů Vladislava II. z konce 15. nebo počátku 16. století, 22 ks tolarů Ferdinanda II. z období tzv. dlouhé mince, 2 ks tolarů Leopolda, arcivévody Tyrolského, a 1 falzifikátem tolaru Ferdinanda, arcivévody Tyrolského. Jádro nálezu pochází z let 1620-22, hlavně 1622, ze slezských mincoven, zejména z Lehnice-Břehu, dále jsou zde ražby české, z pražské mincovny, několik mincí je polské a saské provenience. Hodnota pokladu v době uložení nebyla velká, unikátní však je množství mincí; ve své době se pravděpodobně jednalo o největší nález v Československu.
Obnovené zřízení zemské z roku 1627, potvrzující dědičné držení Čech v rodu Habsburků, zastihlo Poličku v naprostém úpadku. Situaci příliš nezlepšilo ani to, že o rok později Ferdinand II., ve snaze napomoci obnově, městu navrátil jeho privilegia. Měšťané ovšem museli složit pracně posháněných 250 říšských tolarů a navíc se navrácená privilegia vztahovala pouze na příslušníky římskokatolické církve, neboť jinověrec nesměl být za měšťana přijat. Osud však nedopřál Poličce k obnově příliš času, neboť od roku 1631 začaly na město doléhat útrapy války, kterou evropská nekatolická koalice zahájila proti nárokům habsburské moci. Neustálé “ložírování” císařských vojáků bylo roku 1639 vystřídáno první švédskou okupací. Švédové pak obsadili Poličku ještě dvakrát - v letech 1642 a 1645; s jejich oddíly se alespoň na čas vraceli nekatoličtí kazatelé. Kronikář si později povzdechl, že “roku 1645 dva silní regimentové lidu švédského od města Brna do obce zdejší vtrhli, se zavřeli a 14 dní tu přebývali, všechno všudy zlezli, kde kdo co sobě v nějaký kout schoval a zastrčil, do země, podzemních sklepů zakopal, do studnic suchých i kde voda byla vházel, všechno vyslídili, vykopali, pobrali a lidi do chudoby přivedli. Tak dobře hospodařili, že téměř kámen na kameni ležeti nezůstal”; budiž však zdůrazněno, že lépe si nepočínaly ani oddíly armády císařské.
Konec třicetileté války v roce 1648, byť znamenal mezinárodní uznání habsburské nadvlády a tím i vítězství protireformace, byl všeobecně přijat s úlevou. Piaristé z litomyšlské koleje, založené roku 1643 k protireformačním účelům, si dali roku 1650 od poličského děkana potvrdit, že v minulých letech obrátili na “pravou víru” na tisíc osob z Poličska, když spolu s ním konali misie “k vyhlazení kacířstev a k všemožnému vykořenění všelijakých sekt s jinou vírou než římskou apoštolskou”. Ale ani dlouhodobé rekatolizační úsilí nedokázalo v kraji vyhladit pozůstatky nekatolických vyznání, jež se udržely až do jejich alespoň dílčího uznání vydáním tolerančního patentu v roce 1781.
Po dlouhé a vyčerpávající válce se život vracel do normálních kolejí jen velmi zvolna. V roce 1654 napočítal královský rychtář ve městě 68 starousedlých rodin a 22 nově se přistěhovavších, které požádaly o měšťanské právo. 83 domů stále ještě zůstávalo pustých; třicet z nich bylo opuštěno jejich nekatolickými majiteli, kteří odešli do ciziny, ostatní byly pobořeny nebo tak zpustošeny, že nebyly způsobilé k obývání. Zadlužení města bylo téměř astronomické.
Poličští měšťané se museli pustit do obnovy městského hospodářství. Pokus vylepšit stav městské pokladny, zatěžované výdaji na obnovu pobořené radnice, kostela a školy, majetkem vystěhovavších se nekatolických měšťanů však neuspěl a tento majetek pro sebe většinou zabavila královská komora. Procházející armády navíc vyrabovaly a téměř zničily všechny tři městské dvory a vojáci prokopali hráze všech šesti rybníků patřících městu.
Měšťané alespoň tedy rázně přistoupili k obnově svých práv a hospodářských výsad v rámci svého feudálního panství. Je pozoruhodné, že vesnice se zaplňovaly podstatně rychleji než město samé: v roce 1654 byla z celkového počtu 362 usedlostí pustá pouze jedna a ke konci 17. století žilo ve 14 vsích městského panství 530 usedlých rodin. Mnozí větší sedláci museli ovšem přibrat k obhospodařování i polnosti opuštěné nekatolickými hospodáři. Ke stávajícím tíživým poddanským povinnostem přibyla povinnost zpracovávat lněnou přízi pro městskou vrchnost. Tkalcovský cech si zajistil snadný nákup příze zákazem volného obchodu s touto komoditou a poddanským přadlákům bylo navíc přikázáno nosit přízi na trh do Poličky a přednostně ji nabídnout místním cechovním mistrům. Byla zakázána tkalcovská výroba na vesnicích a volný obchod s výrobky.
Ideologicky se ve městě ujal vlády bezvýhradný katolicismus; v rámci obnovované katolické církevní organizace zde byl roku 1657 zřízen děkanský úřad.
Nebylo proto divu, že když se v roce 1680 rozhořelo v Čechách - a nejblíže pak na sousedním litomyšlském panství - povstání, ozvali se se svými požadavky i poddaní z poličského panství. Jejich zástupci se dostavili na poličskou radnici a žádali prakticky zrušení nevolnických a poddanských svazků; pobídkou jim k tomu byl příklad bysterského panství, kde jeho majitelka Anna Kateřina z Martinic nedlouho předtím prominula svým poddaným takřka celou robotu. V poddaných města Poličky navíc tkvěla dávná trpkost, že všude v okolí jsou vrchnostmi alespoň urození šlechtici, kdežto oni jen “ševce, pernikáře a jiné hladolety jako svou vrchnost poslouchati mají”. Mezi devíti body jimi předložené petice bylo odstranění všech závazků k městské vrchnosti - povinné služby dětí, schvalování k výuce řemeslu, disponování jejich jměním, zrušení platů a robot. Žádali dokonce zrušení i zčásti placených povinností, kterými je město zatěžovalo, jako byl chov obecního dobytka, tkalcování pro vrchnost, dovážení klád k pilám a dřevařské práce v městských lesích, stejně jako povinného odběru piva z městského pivovaru. Za účasti dvorského rychtáře a komorního písaře však byly všechny jejich požadavky odmítnuty, neboť oba královští úředníci seznali, že prý “se jim žádná křivda neděje” a ve srovnání s poddanými jiných panství prý dokonce “dobře obstáti mohou”. Zástupci poddaných byli vyzváni, aby nynější i budoucí vrchnosti jakožto dědičné “věrnost, poslušnost a poddanost” zachovávali, neboť “obec jest neumírající, a když kdo z ouřadních osob z tohoto světa sejde, zase se vždy jiný na jeho místo volí, a to in perpetuam”.
Poddaným nakonec nezbylo jiného než se podrobit moci, disponující navíc vojskem. A tak se i nadále vykonávaly předepsané práce, jako bylo kupř. robotou přivážení soli z rakouských solných dolů do poličských skladů. Sůl město na podkladě uděleného monopolu prodávalo pro své i čtyři sousední panství, a to až do roku 1765, kdy byl poličský sklad soli převzat do správy státu. Znamenitým počinem se ukázalo založení sklárny v Pusté Rybné v roce 1660. Výnos byl používán na splácení městských dluhů; je pozoruhodné, že nevadilo, že pozvaní skláři byli vesměs nekatolíci. Pracovalo zde již od roku 1660 sedm zručných brusičů, kteří vyráběli vedle skla “prostného” i sklo “kunstovné”, za něž se hodně tržilo od překupníků i na trzích v Praze a ve Vídni. Výroba skla tak výhodně zužitkovávala místní suroviny i dříví z městských lesů. Sklárna však okolo roku 1700 z neznámých důvodů zanikla.
Díky těmto i mnohým jiným opatřením se Poličce podařilo do konce 17. století v podstatě zacelit rány způsobené válkou a v následujícím 18. století město zaznamenalo značnou hospodářskou prosperitu, která přinesla přestavbu města a jeho doplnění výstavnými stavbami a výzdobou. Toto století bývá právem nazýváno “zlatým věkem poličského měšťanstva”. Rozvoji města napomohla i v Poličce uplatněná hospodářská instrukce pro královská, věnná a horní města z roku 1719, která přivedla dvorské, lesní a rybniční hospodářství při plném využití bezplatné robotní práce poddaných i při částečně placené povinné výpomoci k nemalé výnosnosti, a to i přes zaostalou techniku a malou produktivitu práce. Současně město obnovilo dosud platný poddanský řád, jehož první odstavce pod apokalyptickými pohrůžkami božích trestů a pekla nabádaly poddané k pravé, tj. katolické víře a poslušnosti. Nekatolické sekty totiž stále ještě nebyly vymýceny - naopak nově zřizované chalupnické osady měly zřetelný helvetský ráz. Proto také byli v hospodářské instrukci hajní nabádáni, aby střežili les, ve kterém by se mohli skrývat “kacířští vyslanci a podvodníci”. I nyní totiž mnozí tajní nekatolíci odcházeli před pronásledováním do ciziny a někteří z nich se poté vraceli se zakázanými knihami.
Je příznačné, že první na řadě byla novostavba sídla katolického duchovenstva: v roce 1711 byla na místě starého děkanství vystavěna nová barokní budova. Dalším krokem byla výzdoba poličského náměstí sochami svatých. V roce 1727 byl do města pozván jeden z tehdy nejvýznamnějších umělců své doby v okolí, Jiří Pacák, který ještě toho roku vytesal sochy sv. Michaela a sv. Jiří pro tehdy obnovované kašny, dále sochu sv. Jana Nepomuckého a v letech 1727-31 zhotovil monumentální morový sloup jako dík za ochránění Poličky před morovou ránou, která v roce 1713 zasáhla okolí města. Je pochopitelné, že při této výzdobě města nemohl zůstat stranou ani děkanský kostel sv. Jakuba - byly pořízeny nové oltáře se sochami zemských patronů a v roce 1748 vyřezal František Pacák,
Články o kultuře, zábavě a cestování |
|
|
Vkládejte jen vlastní články shodné s tématem webu. Nevhodné články budou smazány. Zakazujeme vkládat texty z jiných webů. Při porušování autorských práv nás prosím kontaktujte. |
O sekci články o kultuřeReklama za vstupenky • Požádat o aktualizaci článku • Jak přidat článek?
Autory článků jsou sami uživatelé. Vkládejte prosím pouze vaše vlastní články, které jsou shodné se zaměřením našeho webu, tedy články o kultuře. Oblibeny nenese odpovědnost za jejich slohovou podobu a gramatické chyby. Nevhodné články budou bez varování smazány. Oblibeny.cz si vyhrazuje právo smazat, nebo změnit obsah článků. Je zakázáno vkládat texty z jiných webů. V případě podezdření na porušování autorských práv nás prosím neváhejte kontaktovat. Naleznete u nás novinky ze světa kultury, informace a články, hudební recenze, kulturní zprávy, aktuality o tom co se kde děje a jiné aktuální události. |
© 2008 - oblibeny.cz • Kontakty, o webu • Ochrana soukromí Google • ZOOU • Mediální partneři • Facebook