FAUST: Ďábelská pokušení v baletu Národního divadla

Typ článku: Divadlo a programy

Datum vložení: 25. 11. 2009

Vzrušujícím tématem lidské duše zmítané pokušením a propadající zlu se věnuje tentokrát balet Národního divadla. Velké taneční drama Faust, inspirované J. W. Goethem i dějinami minulého století, vytvořil Libor Vaculík jakožto choreograf, režisér, tvůrce světelného designu a spolutvůrce libreta (se Zdeňkem Prokešem). Premiéry v pražském Stavovském divadle se konají 5. a 6. prosince 2009.

Všestranný umělec, jehož díla si publikum oblíbilo, přetváří k obrazu současnému Fausta toužícího po moci, bohatství i lásce. Neuralgické události 20. století, ať je to nacistické, nebo stalinské běsnění, zachycuje na hudbu dramatickou a žhavě vystihující rozporuplnou dobu: na hudbu Stravinského a Šostakoviče. V díle zazní také tóny Johna Williamse i melancholie židovských písní a vše stmelující muzika Petra Maláska. Autenticitu dodá živá hra houslisty Pavla Šporcla.

Autorem scény je Martin Černý, kostýmy, mezi nimiž jsou i nacistické uniformy a židovské mundúry z lágrů, navrhl Roman Šolc.

„Pestrý a košatý repertoár“ je jednou z priorit uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky: „Díla Libora Vaculíka jsou daleko narativnější a dramatičtější než například moje choreografie, je to tvůrce jiného divadelního uvažování. Proto zase po letech sahá Národní divadlo k jeho původní tvorbě, jež byla vždy přijímána s povděkem. Rozhodně mu věřím.“ Diváci ale neuvidí samotné ztvárnění Goethovy dramatické básně: „Bylo by možné, že by se kus jmenoval Feustel podle hlavní postavy, a už grafické řešení plakátu by napovědělo, že se hlavní „uzlíky“ z Fausta v inscenaci objeví, i když třeba v jiném stylu a jiném kontextu. Důležitý však není název, důležité je, aby inscenace diváky oslovila...“ míní Petr Zuska.

Velmi současné téma Vaculíkova náročného tanečního dramatu odhaluje dramaturg baletu ND Václav Janeček: „Dnes by měl Mefisto zajisté těžší úkol: svět je poněkud přeplněný faustovskými dušemi, které celkem běžně a ochotně zaprodají svůj osud komukoliv. Dnešní typ člověka sám nabízí cokoliv (natož „duši?“) za zajištění svých statků, postavení, moci, úspěchů, rozkoše… Naštěstí zůstává nadále překážkou – láska.“

Zapojí se téměř celý soubor baletu ND. V hlavních rolích tančí Alexandre Katsapov, Jiří Kodym, Petr Strnad, Edita Raušerová, Adéla Pollertová, Zuzana Susová, Viktor Konvalinka, Richard Kročil, Tomáš Rychetský, Jiří Urban a další. V jednom z obsazení si jako Mefisto – Mentes zařádí i Petr Zuska.

A diváci se mohou nechat překvapit, zda se nápaditý tvůrce tentokrát kromě Goetha neinspiruje i slavnými filmy, což patří k zajímavostem i silným stránkám některých jeho choreografií. Však také bylo už jeho doktorandské studium na pražské HAMU zaměřeno zcela specificky na vztah baletu a filmu.

Renesančně všestranná osobnost Libora Vaculíka již vytvořila pro balet Národního divadla řadu děl, na něž publikum nezapomene, ať už pro vtip a pohybovou komiku (Někdo to rád...), nebo pro myšlenkovou hloubku (Malý pan Friedemann). Časté jsou podněty filmové (Psycho, Někdo to rád...) nebo literární (Mauglí, Malý pan Friedemann). Vaculíka zajímají také dějinné osobnosti: Čajkovskij, Isadora Duncan, Lucrezia Borgia.

Plodný tvůrce (a někdejší slavný sólista baletu Slovenského národního divadla) vymýšlí i pro další divadla přitažlivé balety, taneční kreace a také úspěšné muzikály (Dáma s kaméliemi, Broučci, Minotaurus, Svěcení jara, Edith, vrabčák z předměstí, Jana z Arku na hranici). Mezi poslední práce Libora Vaculíka patří Fantom Opery a Čachtická paní.

Libor Vaculík se s faustovským tématem setkal již dříve při choreografii Valpuržiny noci (opera Faust a Markéta) v ND Brno (1987) a ve Slovenském národním divadle (1989). V roce 1992 vytvořil na Berliozovu hudbu choreografii, režii a libreto k inscenaci Mr. Faust pro maďarský Ballet Györ. Avšak toto věčné a provokativní téma Vaculík zřejmě neopustí ani v budoucnu...
Dramaturg Václav Janeček je přesvědčen, že Vaculíkova inscenace diváky strhne a pohltí: „Možná nás přinutí přemýšlet nebo se prostě zadívat na náš svět a pozorně přemítat nad zápasy a svědomím, před nimiž není vyhnutí: „…jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den“, jak napsal Johann Wolfgang Goethe.“

 

Česká premiéra: 5. a 6. 12. 2009 ve Stavovském divadle
Reprízy: 8. a 9. 12. 2009, 2. a 3. 3., 11. a 12. 4., 2., 23. a 26. 6. 2010

 

 

Rozhovor s Liborem Vaculíkem

Taneční drama Faust bude plné emocí, příběhů a charakterů
Choreograf, režisér a libretista LIBOR VACULÍK připravil pro soubor baletu Národního divadla taneční drama FAUST, které na pozadí dějin 20. století rozvíjí faustovské motivy. Premiéra se koná 5. a 6. prosince v pražském Stavovském divadle. Libor Vaculík jako skvělý sólista tančící ve Slovenském národním divadle v Bratislavě ztvárnil nejslavnější role klasického repertoáru a vyhrával světové taneční soutěže. V současnosti se věnuje choreografii, v níž je neméně úspěšný. Svědčí o tom celkový počet 21 nejrůznějších cen, od těch baletních po ocenění choreografie Svěcení jara v roce 2005. Má za sebou vedle dalších prací přes 30 celovečerních choreografií baletů i muzikálů.

Jako sólista jste byl slavný, a přeci jste tancování nechal dřív, než bylo nutné. Co vás vábilo na choreografii?
Ve 35 letech jsem si říkal, že jsem už tolikrát na scéně miloval, umíral, vraždil, žárlil, že toho bylo dost. A začal jsem koketovat s choreografií - samozřejmě od krátkých opusů až k celovečerním titulům. Najednou mě to začalo živit a já jsem už neměl potřebu tancovat a něco sobě či jiným dokazovat. Měl jsem výhodu v tom, že jsem si říkal: Když něco v choreografii pokazím, řeknou si lidé: jako choreograf nic moc...
… ale tanečník byl výborný! Dnes už o mně mladá generace jako o tanečníkovi ví velmi málo. Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem na konzervatoři v předmětu „dějiny tance“ maturitní otázka číslo 23. Renomé, které jsem měl jako tanečník, jsem se snažil přenést dál do choreografie. Je to ale sázka do loterie. Na choreografii je úžasné to, že stále pracujete s novými tématy. Moc rád vybírám témata z dějin nebo se rád nechávám inspirovat filmovou tvorbou.

Proto jste ztvárnil třeba Psycho nebo Královnu Margot, Čajkovského či Někdo to rád...
Pracuji nejen v Praze, ale i v jiných divadlech. Setkáváte se přitom s novými lidmi, s novými tanečníky. Někdy je soubor lepší, někdy horší. Když pracujete se slabším souborem, musíte tomu přizpůsobit pohybový slovník. Ale je to poučné – i z ovaru se musíte pokusit udělat svíčkovou. To jsou věci, které mě baví.

Co mohou diváci čekat od vašeho tanečního dramatu Faust?
Doufám, že nám to vyjde a že se publikum může těšit na plnokrevné divadlo plné emocí, lásky, plné příběhů a charakterů, tak jako je to u Goetha. Se Zdeňkem Prokešem, spoluautorem libreta, se snažíme Goetha ctít. Samozřejmě se všechno nedá přetlumočit do tance. Jsem zastáncem rčení: raději méně filosofie a více příběhů. Dnešní divák je odchovaný akčními filmy, divadlo ho zajímá, když má spád.

Jak je to vlastně s postavami ve vašem Faustovi? Dal jste jim trochu jiná jména než Goethe... Znamenají taková jména něco zvláštního, symbolického?
V podstatě jsme všechny postavy přejmenovali, až na Gretchen – Markétku. Chtěli jsme, aby tam vznikla asociace na původní jména z Goethovy dramatické básně. Z Fausta je Feustel, z Mefista Mentes, z Valentina Walter, ze Siebla Siegler. Největší problém jsme měli s přejmenováním Mefista. Dali jsme mu název Mentes. To je postava velmi různorodá, možná živá, možná neživá... Proto tanečník, který ho ztvárňuje, tančí současně Hitlera i Stalina, důstojníka SS, židovského krejčího... Mentes - Mefisto má tedy více podob, od úlisného, podvodného svůdce svádějícího Feustela, aby se upsal na smlouvu... Kdybych měl sám v této inscenaci účinkovat, chtěl bych představovat právě Mentese.

...právě zlo, zlá postava bývá hybatelem děje...
Nevím, jestli je zlá. Ani u Goetha to není jednoznačné. Mefisto se vsadí s Bohem, že Fausta svede. Také já mám Mentese nejednoznačného. Když dělá židovského krejčího, je zhmotněním útrpnosti. Jeho epizodka se odehrává v roce 1933 za nástupu fašismu v Německu, kdy byli Židé utlačováni, měli zákaz chodit do kina, v osm večer měli zákaz vycházení, směli nakupovat jen v několika obchodech.
Když se Mentes převlékne za Hitlera nebo Stalina, je to diktátor. Jeden je diktátorem za války, druhý po ní. Mentes tu musí ukázat panovačnou tvář. Když hraje důstojníka SS v koncentráku, měl by se podobat doktorovi Mengelemu, úlisné, hnusné zrůdě. Na dalších odbočkách Mentese se snažím hledat jiné charaktery.

Co ale jméno Mentes znamená? Je třeba odvozeno od latinského mens – duch?
Něco takového bych v tom vůbec nehledal. Jiná jména jen naznačují, že nejde o doslovný přepis Fausta, je to prostě faustovská inspirace. I Václav Havel má hru, která je inspirována Faustem, resp. je určitou jeho parafrází. Inspirace Goethovým veledílem je i v hudbě, v Berliozově Faustově prokletí, v Gounoudovu Faustovi, v Mefistofelovi od Boita, v Schumannových Scénách z Goethova Fausta, dále v literatuře, například u Thomase Manna či Bulgakova, anebo ve výtvarném umění u Delacroixe. A to jsem umělecká díla, která čerpala z Goethovy předlohy, nevzpomenul zdaleka všechny.

Neinspiroval jste se pro svého Fausta, odehrávajícího se ve 20. století, také slavnými filmy s atmosférou druhé světové války, jako jsou Kabaret, Schindlerův seznam, Obchod na korze?
Máte pravdu – jen Obchodem na korze nikoliv, ten a Spalovače mrtvol chci jednou dělat. S Kabaretem máte pravdu.

Souvislosti filmu a baletu jste svého času studoval a je to vaše jedinečná doména.
Studoval, ale z časových důvodů nedostudoval. Chtěl jsem původně dělat Kabaret jako balet, ale od Američanů jsme nedostali autorská práva. Prostředí kabaretu je pro tvůrce velmi vděčné – svým způsobem zrcadlí politické změny a reaguje na ně. Je to prostředí, kde se dá udělat politická satira.

A vy jste tanečně ztvárnil i politickou satiru!?
To doufám. Když nastupuje fašismus, všichni v našem faustovském kabaretu oslavují Hitlera a Židé jsou vysmíváni a utlačováni, a když válka skončí, začne být zase špatné všechno, co je americké. Jak si předtím kabaretní tanečnice dělaly legraci ze žida, tak teď si dělají legraci ze strýčka Sama, což byla personifikace amerikanismu jako něčeho špatného. A když půjdeme v dějinách dál, mám tam zase tanec kolchoznic se srpem a kladivem. Žijeme v době, kdy vždycky někomu vzdáváme hold – ať už proto, abychom se měli lépe, nebo proto, abychom přežili. Již jsem řekl, že v každém z nás je kousek Mefista a kousek Fausta. Vždyť i divadlo je pro mě takovým Mefistem. Podepíšu smlouvu, že pro divadlo něco udělám. Vezmu si výtvarníka, a ten se zase upíše k tomu, že mi udělá do inscenace scénografii. Člověk se celý život upisuje a je to logické, potřebujete jíst, platit složenky. I Lisabonskou smlouvu můžeme brát jako upisování se. Takže to mi nevadí. Nevadí mi obohacování, vadí mi někdy prostředky, jakými toho někteří lidé dosahují.

Prozradíte víc o hudbě, jakou jste u Fausta použil? Nehodil se vám třeba Stravinského Příběh vojáka? Tam je také upisování se ďáblu...
Mám ve Faustovi jiného Stravinského – fragmenty ze Svěcení jara. Podstatu tvoří Šostakovičova hudba. Chtěl jsem původně použít Leningradskou symfonii, koupil jsem si však celý komplet CD s Šostakovičem a celé prázdniny jsem hudbu vybíral. Není to zrovna jednoduché. Když ráno v osm začnete poslouchat hudbu, ve dvě odpoledne už nevíte, co a kde jste slyšel, takže je nutné si to zapisovat i s režijními poznámkami. Poslouchám často hudbu od Johna Williamse, což je Spielbergův dvorní skladatel. Ve Faustovi používám jeho hudbu k Schindlerovu seznamu. Má to úžasnou atmosféru právě souvisící s holocaustem, ta hudba má židovskou vůni. V naší inscenaci je Gretchen židovskou dívkou. Celý ten hudební guláš dává dohromady Petr Malásek, můj dlouholetý spolupracovník. Má v sobě něco krásného – sebe neprosazuje. Když něco spolu děláme, je schopen krátit i svou vlastní hudbu, když je to pro dobro věci. Dělali jsme spolu muzikály Čachtická paní, Edith, vrabčák z předměstí i balet Někdo to rád... Je to velmi pokorný člověk, který slouží divadlu. A režisér musí vědět, co chce a dostat jednotlivé složky do harmonického celku. Někdy je třeba zkrátit hudbu, někdy vyhodit krásný kostým, jindy přetvořit scénu. Autoři z toho bývají někdy smutní, když režisér prosazuje svou vizi, ale lidi, s nimiž už delší dobu pracuji, mi důvěřují, vědí, že mi jde o celkový výsledek. Takový je i Martin Černý jako autor scény či Roman Šolc navrhující kostýmy.

Bude na kostýmech něco specifického? Asi to budou stylizované nacistické uniformy...
Vůbec nebudou stylizované. Inscenace postihuje dobu od roku 1930 do roku 1989, takže móda se mnohokrát změní. Je to tedy pro ND i finančně dost náročné. Vojenské uniformy jsou nejdražší. Musí se ušít a musí působit reálně. Na to jsem dbal. Je výhoda, že Roman Šolc kdysi tancoval, ví, co taneční kostým potřebuje.

A scéna?
Scéna je dvojpodlažní, skládací... nechte se překvapit.

Je známo, že dokážete vytvořit vtipné taneční komedie, jako bylo v Národním divadle Někdo to rád... Ale v díle, které obsahuje i obraz holocaustu, asi těžko bude humor?
Nejsou tam věci, při nichž se popadáte za břicho, ale jsou tam scény v kabaretu, které tu jsou proto, aby se děj trochu odlehčil. Když navodíte atmosféru uvolnění, následující drastická scéna, rána, je pak mnohem působivější. Je to jako v životě. Proto musím zaklepat, když mám pocit štěstí, říkám si, to pak asi přijde průšvih...

Tématem Fausta už jste se částečně zabýval dřív. Váš nynější obří Faust toho obsahově pojme mnoho a kus dějin k tomu. Ale zřejmě vás bude nadále inspirovat. Vrátíte se k němu zase jinak?
Fausta by chtěli i v divadle v Olomouci. A k olomoucké scéně mám kladný vztah, jsou tam fajn pracovití tanečníci. Přejí si Fausta „rohatého“, jak tomu říkám, takovou goethovskou pohádku, která by byla publiku milá. Bohužel asi bude mít kultura čím dál míň peněz. Tak to abychom dělali příští představení v plavkách a pokud možno ve svých.

Ale vy byste jistě vymyslel něco zábavného i na ty plavky!

Ptala se Eva Jeníková

Kontakty

Národní divadlo – balet:
Helena Bartlová, P.R. baletu, 224 902 527, h.bartlova@narodni-divadlo.cz

Mediální servis:
2media.cz, s.r.o.
www.2media.cz

 

Autor: taita2 - Autor z oblibeny.cz + tiskové zprávy pořadatelů

Články o kultuře, zábavě a cestování

Vkládejte jen vlastní články shodné s tématem webu. Nevhodné články budou smazány. Zakazujeme vkládat texty z jiných webů. Při porušování autorských práv nás prosím kontaktujte.

O sekci články o kultuře Reklama za vstupenky • Požádat o aktualizaci článku • Jak přidat článek?   Autory článků jsou sami uživatelé. Vkládejte prosím pouze vaše vlastní články, které jsou shodné se zaměřením našeho webu, tedy články o kultuře. Oblibeny nenese odpovědnost za jejich slohovou podobu a gramatické chyby. Nevhodné články budou bez varování smazány. Oblibeny.cz si vyhrazuje právo smazat, nebo změnit obsah článků. Je zakázáno vkládat texty z jiných webů. V případě podezdření na porušování autorských práv nás prosím neváhejte kontaktovat. Naleznete u nás novinky ze světa kultury, informace a články, hudební recenze, kulturní zprávy, aktuality o tom co se kde děje a jiné aktuální události.