Metallica "under the water" aneb červencový Aerodrome festival

Již potřetí se na pražském výstavišti konal Aerodrome Festival. Po lonském úspěchu Systém of a Down se pořadatelé rozhodli tento „festival pro jedno velké jméno“ uspořádat znovu. Jednak letos v červnu, kdy headlinery byli Limp Bizkit a hned poté na počátku července, v čele s Metallicou.

Horké úterní odpoledne, dusno a do areálu výstaviště míří davy lidí, většinou v tričkách Metallicy (a nejen z oficiálních prodejů, ale kreativita fanoušků nezná zřejmě mezí a tak o doplnky vlastnoruční výroby nebyla nouze a někdy stály vskutku za to). Kupodivu vstup do areálu nezdržovaly žádné velké fronty a i uvnitř nedocházelo k přílišným tlačenicím a podobně, což bylo fajn. Pouze řady na pivo byly nekonečné, ale to se dalo vzhledem k tropickým teplotám pochopit.

Hodinku po otevření areálu již na stage nastoupila první parta dne. A to norští metalisté Kvelertak, kteří zaujali své fanoušky celkem přesvědčivým výkonem a věci neznámé alespoň soví maskou, kterou měl zpěvák Erlend Hjelvik nasazenou.

V 16.55 se představili další chlapci ze Skandinávie, tentokráte „Children of Bodom from motherfucking Finland“. Kvalitní koncert. Zpěvák Alexi Laiho si získal publikum nejen svým přesvědčivým metalovým chrapotem, ale také dojemným příběhem o tom, jak byl ve svých 10 letech v Helsinkách na Metallice, neskutečně okouzlen, a dnes má tu možnost hrát před ní. Ano, všichni si byli vědomi, o koho že ten večer jde.

I Alice in Chains, kteří hráli hned poté. Zlí jazykové tvrdí, že dnes už jsou Alice in Chains svůj vlastní revival, protože kvůli smrti zpěváka i basáka z původní sestavy zůstal pouze kytarista a bubeník a navíc že William DuVall prostě nikdy nedosáhne vokálních kvalit Layna Staleyh. To je možná pravda, ale i tak se snažil a zpěv zněl téměř jako ze studiového alba. Ke konci jejich koncertu začalo drobně poprchat, ale prozatím to nikomu nevadilo, neb všichni byli v očekávání hlavních hvězd večera.

 Ve 20.00 přišly. A s nimi i déšť, ale k tomu se dostanu později. Vzhledem k tomu, že Metallica ted jede své „by the request tour“, bylo celkem jasné, co bude ten večer hrát. To, co si fanoušci sami zvolili v průběhu asi měsíce před koncertem pomocí hlasování na webu. A o přídavku se hlasovalo pomocí SMS ještě po celou dobu festivalu. Nakonec jí byla St.Anger, která velmi těsně vyhrála nad The Day That never Comes. Jinak zazněly ty nejznámější a nejoblíbenější skladby, což se dalo čekat. Celkem změna v porovnání s běžnými koncerty (nejen Metallicy, ale obecně), kde většinou zní například nové písně a hitů jen pár na konec. Tady střídal jeden za druhým. Dle reakcí některých fanoušků to bylo to nejlepší co kdy slyšeli, jiní byli vypalovačkami už trošku znuděni. To asi i sama kapela, protože zařadila alespoň jednu novou písničku a to Lord sof Summer. Celkově to byl ale skvělý koncert. Profesiálně odvedený a kupodivu i aktéři vypadali, že si ho užívají. Téměř stejně, jako sami fanoušci. To dost možná i kvůli tomu, že střecha stage byla dostatečně vysoko a tak na ně pršelo stejně, jako na dav pod podiem. Koncert musel být dokonce přerušen, protože bylo potřeba vymést vodu ze stage. Obří obrazovky přestávaly občas fungovat a James Hetfield vtipkoval o tom že „Metallica is under the water“. Což nebylo daleko od pravdy, protože déšť byl opravdu velmi silný. Natolik, že celkem hodně lidí opouštělo areál ještě před koncem vystoupení. Ale i tak stál letošní červencový Aerodrome za to a Metallica ukázala že i po 33 letech fungování má stále fanouškům co nabídnout.

Foto: Lukáš Vinter