Mnichov 1938. Měli jsme se bránit, mohli jsme se ubránit a co na to Švédové?

Cílem tohoto článku s poněkud podivným podtitulem není podniknout exaktní exkurzi do historie, vypočítávat stavy armád, hledat senzace ani sdělit čtenáři nová přesná fakta o skutečnostech všeobecně poměrně známých. Cílem není ani spekulace coby bylo kdyby. Tento článek je spíše zamyšlením nad zvláštními postoji dnešní české společnosti.

Blíží se výročí Mnichovské zrady, nebo Mnichovské dohody, chcete-li. A tak se opět dostává do popředí populární otázka o možnosti a nemožnosti obrany Československa v roce 1938 před a po událostech v Mnichově.

Pokud bych si mohl vybrat dobu v které bych chtěl žít, byla by to možná doba před Mnichovem a pokud bych si vybíral dobu, ve které bych nechtěl žít, byla by to zcela jistě neslavná éra po něm, které se občas také říká druhá republika. Tedy čas do doby, kdy (jinak velmi statečný) prezident Hácha svolil pod nátlakem k uplnému obsazení bezvýchodně okleštěných Čech Německou armádou a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava pod faktickým vedením Reinharda Heidricha. Tím je i zodpovězena část otázky kterou jsem si položil v úvodu. Tedy... po Mnichovu již byla obrana republiky vlastními silami nemožná, nehledě na to že došlo ke vzniku samostatného Slovenska.

Situace státu před rokem zářijovými událostmi roku 1938 však byla zcela jiná. V zásadě můžeme problematiku shrnout do tří témat, která se vzájemně prolínají.

Prvním je politická situace v Evropě. Druhým důležitým tématem, o němž stojí za to se zmínit, je vojenský pohled, tedy stav armád v Evropě a třetím zeměpisná poloha naší země i Evropských států.

1. Politický pohled na Evropu před a v době Mnichovské zrady.

Politická situace v Evropě byla před druhou světovou válkou velmi silně ovlivněná nejen hospodářskoou krizí, ale také velmocenskými zájmy. Největší „klacek“ držela v ruce Anglie s Francií, pro něž bylo největší hrozbou Rusko a obavy z bolševizace Evropy. Proto obě velmoci podporovaly materiálně, finančně i politicky sílící Německo, které se vzpamatovávalo z porážky v první světové válce, v domění, že tím posílí vlastní pozice na kontinentu a oslabí vliv carského imperia na východě. Evropští političtí činitelé spatřovali budoucnost obrany svých zemí ve vzájemných dohodách, které však mnohdy dávaly do jednoho ranku i vzájemně znesvářené země a vytvářely tím podhoubí pro jejich příští porušování a vypovídání jakým byl právě i Mnichov, kdy z minuty na minutu přestaly platit všechny Benešovy dohody s Francouzským ministerským předsedou Daladierem, stejně jako s Britským hegemonem v čele s Chamberlainem. Po podepsání paktu prohlásil Adolf Hittler, že netušil, že Anglie a Francie jsou tak slabí. Aneb jak pravil Winston Churchil... Volili jsme mezi válkou a hanbou, zvolili jsme hanbu a budeme mít válku. Po podepsání zrádného paktu nebylo příliš jisté co provedou ony dvě hlavní mocnosti pokud se nepodrobíme, nepostoupíme Německu Sudety a budeme se bránit. Mohla dokonce nastat i varianta kdy by se přidali na stranu Německa, k čemuž je ostatně svým způsobem dohoda s Německem a Itálií v Mnichově svým způsobem zavazovala. Snad by k tomu, ale nedošlo.

2. Vojenský pohled na Evropu v době Mnichova.

Německo podporované krátkozrakou Anglií a Francií vybudovalo ve třicátých letech nejsilnější vojenskou sílu v Evropě. Ani ono však nebylo ochráněno před vlivem hospodářské krize a přebujelý zbrojní průmysl mohl fungovat i díky anšlusu Rakouska a loajalitě Švícarska, které tím defakto vykupovalo svoji neutralitu. Německá armáda disponovala 100 divizemi, které však byly jen z části vyzbrojeny. Velká část armády byla vybavena starými zbraněmi a v některých divizích zcela chyběla moderní těžká technika. Armáda měla cca 2 000 000 mužů ve zbrani a letectvo čítalo cca 2000 letadel, do nichž však Německá propaganda započítávala vše co mělo křídla a motor.

Československo mělo v období Mnichova okolo 1 000 000 mužů ve zbrani (40 divizí) , 200 000 policistů a jiných záložních složek, dobře vycvičené obyvatelstvo, slušně připravené (i když zdaleka nedobudované) pohraniční opevnění, několik linií vnitrozemního opevnění, 1000 moderních letadel s dobře vycvičenými piloty. Česká armáda byla druhou největší silou v Evropě. Našich 40 plně vyzbrojených divizí v čele s legionářskými veterány z první světové válce, bylo dobrým předpokladem k úspěšné opotřebovávací a ústupové obrané strategii, která dominovala v plánech na obranu státu.

Francie uvěřila vlastní propagandě o nedobytnosti Maginotovy linie a naprosto podcenila německou hrozbu. Její armáda byla v začátcích války zcela v rozkladu a její síla byla spíše papírovým údajem, neřku-li lží opakovanou Francouzskými špičkami. Sami generálové armády však znali skutečný stav věcí a nezřídkakdy nechali prosáknout alarmující informace o stavu armády i za hranice.

Anglie na tom nebyla o mnoho lépe než Francie. Jen s tím rozdílem že jí dávala pocit jistoty především izolace. Britské letectvo mělo sice poměrně moderní stroje, jejich počet však v případě konfliktu rozhodně nezaručoval vzdušnou převahu.

3. Zeměpisný pohled na situaci v Evropě.

Každý kdo se podívá na satelitní snímky vidí Československa vídí, že naše země nemohla být pro válku vedenou zbraněmi své doby snadnou kořistí. Česká kotlina obklopená horskými masivy, kopcovitým terénem a mnoha řekami nabízela velmi dobrou možnost obrany a v případě potřeby ústupového boje na který byla naše země dobře připravena. Československo mělo výkonný strojírenský průmysl, který se díky rostoucím hrozbám ze strany německa přeorientoval z civilní na zbrojní průmysl. Plzeňské Škodovy závody byly druhým největším zbrojařským podnikem v Evropě. V případě ústupu vojsk z pohraničních obraných linií měla být strategická výroba přesunuta do předem připravených výrobních kapacit na Slovensku, kde byla v době Mnichova již zahájena výroba. Stejně tak mělo dojít k přesunu řídících center silových odvětví země do bezpečných pozic za řekou Moravou. Republika tak byla schopna fungovat i po dobytí Vltavské linie, tedy i hlavního města Prahy.

Před Mnichovskou zradou bylo počítáno s Francouzským protiútokem na Německo z Jihozápadu a do vojenských operací se měla také zapojit Anglie. Po dohodě „bratrstva kočičí pracky“ na konci září v Mnichově bylo však vše zcela jinak. Situace nicméně nebyla tak beznadějná jak se to dnes děti ve škole učí a jak si myslí i velká část populace.

Česká obrana byla připravená a mobilizovaná tempem, které Německo zcela zaskočilo. Ze severu hrozila Československu Polská ofenziva, které si nárokovalo Slezsko, ale Polsko nebylo tak velikoou hrozbou, protože velká část jeho armády byla vázaná hrozbou útoku Ruska, které si prozměnu brousilo zuby na východní část Polského území. Z jihu hrozil vpád maďarské armády na Slovensko, ta však byla částečně paralyzovaná našim Rumunským spojencem, takže byl veliký předpoklad že Slovensku akutní ofenziva nehrozí. Nebezpečná situace mohla nastat na Jižní Moravě, kde se nacházelo na Rakouské hranici poměrně slabé opevnění, protože nikdo nepočítalo s tím že bude na konci třicátých let poměrně násilným způsobem anektováno Rakousko a stane se nedílnou součástí velkoněmecké říše. Přirozenou obranou linií zde však byly řeky Morava a především Dyje, na níž již stála nově zbudovaná Vranovská přehrada. Území anektovaného Rakouska však hrozilo nebezpečí armád Srbska a okolních zemí.

Situace tedy zdaleka nebyla tak černá jak ji dnes mnozí rádi vykládají. Za zády s velikým i když komunismem zdecimovaným Ruskem nebylo vítězství wehrmachtu ani zdaleka jisté. A pokud by se Anglie a Francie připojila k ofenzivě na Německo (což nebylo díky uzavřené smlouvě s Německem a Itálií zcela jasné) mohlo být Německo i poměrně rychle poraženo, nebo by možná došlo k jeho kapitulaci či svržení Adolfa Hittlera, jehož mnozí Němečtí generlové neměli příliš v lásce a s nímž často nesdíleli jeho válečnické nadšení.

Jak se situace nakonec vivinula víme všichni a těžko můžeme prezidentu Benešovi vytknout důvěru ve své Francouzské a Anglické spojence, kteří mu slíbili že po anexi Sudet Německem budou hájit naši suverenitu. Jak dnes víme nehájili nic než sami sebe.

Další dějiný vývoj je dobře znám. Otázka jestli jsme se mohli ubránit je nejasná a nikdy se nedovíme odpověď. Otázka zda jsme se měli bránit je pro mě osobně jasná. Ano, měli jsme se bránit, protože to byla naše povinnost vůči sobě samým, ale také vůči našim předkům, kteří ro nás obhospodařovali a hájili po staletí naši zem. Pravděpodobně by zde nebylo tolik české malosti a komunismus by nenašel živnou půdu pro svoje rejdy.

A co by na naši kapitulaci řekl Louis Raduit de Souches?

V roce 1645 na konci třicetileté války přitáhlo k Brnu vojsko genegála Torstersona, které čítalo na 60 000 vojáků. Tato ohromná síla byla později ještě posílena vojskem které mělo cca 30 000 dobře vycvičených vojáků. Torstersonovy armády obláhaly Brno 100 dní a pak s nepořízenou odtáhly, protože jej nedokázali dobít.   A kolika vojáky že bylo bráněno Brno? Bylo jich 1500. Co by tedy asi řekli naši předkové na to že jsme po Mnichovu 1938 kapitulovali? Co by na to řekl velitel obrany města Brna Louis Raduit de Souches? A co by na to asi řekl Žižka, jenž v bitvě u Sudoměře porazil mnohonásobnou přesílu rytířů na koních s pomocí několika set pěších vesničanů s primitivními zbraněmi? A co by tomu řekli Švédové?