Jak jsem byl v televizi

Povídka

Jednou takhle zhruba po oběde přišel vedoucí, že další den přijede televize natáčet a vzhledem k tomu, že on má dovolenou je to tedy na mě. Což řekl s potměšilým ušklebkem. Pak dodal „mě to samozřejmě mrzí“, ale úšklebek nějak nezmizel. Další den to nastalo, přišla moderátorka s kameramanem. Nejdříve jsem vyfasoval mikrofon na klopu a vysílačku do kapsy. Postavte se tam, ted řeknete to a ted to. Ne celou větou musíte, mé otázky tam nebudou ..to byli pokyny od reportérky. Já zpocen naprosto všude snažil se příkazy plnit. Postupně odcházela nervozita a dostavovala se únava a pocit „jen at už je konec“ Zjistil jsem, že člověk v tomto stavu řekne nebo udělá téměř cokoliv jen aby už byl klid. Někdy v polovině natáčení jsem se odebral si na minutku odpočinout. Ke kolegům jsem v bezpečné vzdálenosti od štábu prohodil něco ve smyslu ..“už at to skončí, jsem zpocen až v díře a mám toho plné zuby“… posléze mě došlo, že na mé hrudi ční mikrofon a evidentně stále zapnutý. Trapas, ale co už je vyřčeno a když už nic tak se snad zasmějí. Po půl hodině je konec. Konečně. Za dva dny jsem v televizi. Téměř hodinové natáčení je sestříháno do tří minut. Nejdříve cítím křivdu tři minuty/ hodina a nakonec úlevu. Díky bohu se tam toho alespoň mnoho nevlezlo a můj trapas netrval tak dlouho. Tři minuty, pár mrknutí očí, to byly mé tři minuty slávy.