Dyk Viktor

Český básník, prozaik, dramatik, publicista a politik, překladatel z němčiny a francouzštiny. Viktor Dyk (1877 - 1931) se narodil 31.12.1877 v Pšovce u Mělníka v rodině úředníka. V letech 1888-1896 studoval v Praze na gymnáziu, kde je jedním z jeho profesorů byl Alois Jirásek. Poté až do roku 1900 studoval na právnické fakultě. Po vystudování se věnoval literární tvorbě a byl politicky činný. Literárně začínal v okruhu Moderní revue, své první verše publikoval ve Světozoru roku 1895 pod pseudonymem Viktor Souček. Později spolupracoval s Lumírem, působil v Pokrokové revue a Lidových novinách. Od počátku války byl zapojen do domácího odboje, zastával protirakouské stanovisko, účastnil se jednání za vytvoření samostatné republiky, za což byl zatčen a uvězněn. V květnu 1917 byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Roku 1918 se stal poslancem a roku 1925 senátorem za stranu národně demokratickou. Zahynul tragicky 14.5.1931 u ostrova Lopudu v Jaderském moři, kde ho při koupání ranila mrtvice. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech. Dílo: Básnicky vyšel ze symbolismu. Základními motivy prvních sbírek jsou motivy únavy, zoufalství, zklamání, zrady, jsou tlumočeny symbolickými obrazy krajiny, motivy rytířského středověku. Mezi jeho prvotiny patří: A porta inferi (1897), Síla života (1898) Dykova poezie se poučila zejména na lidové poezi, zejm. na lidovém říkadle, pracuje s myšlenkovým i výrazovým kontrastem a pointou, velmi často zdůrazňovanou refrénem, a jeho účinným prostředkem je rým, překvapivý významovými i zvukovými konfrontacemi slov. Tyto prostředky se začínají vyskytovat již ve třetí Dykově sbírce: Marnosti (1900) – tato sbírka uzavírá ranou tvorbu Viktora Dyka. Poprvé se v jeho tvorbě vyskytuje, zejména v závěru sbírky, motiv národní cti a odpovědnosti,který se pro další Dykovu tvorbu stává charakteristický. Satiry a sarkasmy (1905), Pohádky z naší vesnice (1910), Prohrané kampaně (1914) - v těchto třech sbírkách Dyk vystupuje jako kritický a ironický glosátor národního života, ostře komentující politické události. Pro satiru a politickou lyriku měl Dyk básnický talent. Cesta k epice se ukázala být daleko plodnější. V předválečné době, kdy Dyk dosahuje vrcholu ve své tvorbě, vzniká několik romantických skladeb: Milá sedmi loupežníků (1906) – vyskytuje se motiv lásky a zrady Guiseppe Moro (1911) - symbolický motiv poutníka nesoucího poselství o cizí zemi, které se zavázal doručit Zápas Jiřího Macků (1916) – motiv zápasu se smrtí, převzatý z lidové pohádky o sedlákovi, který přelstil smrt Válka Dyka zatlačila do ústraní, zbavila Dyka možnosti novinářské práce. V této době vznikla nejlepší díla jeho politické poezie, lyrické tetralogie: Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921), Poslední rok (1922) Poválečné Dykovy sbírky navazují na problematiku jeho děl před válkou, autor zde vyjadřuje hořkost deziluze a smutek z marného boje: Domy (1926) Skutečného vyrovnání Dyk dosahuje až v poslední sbírce, ve sbírce intimní a meditativní poezie: Devátá vlna (1930) – vyskytují se motivy moře, smrti , loučení a vzpomínek na mrtvé. Sbírka jakoby předznamenala tragický konec V. Dyka. Viktor Dyk psal i prózu: Předválečné povídkové knihy se soustřeďují k příběhům marných lásek Stud (1900) Hučí jez a jiné prózy (1903) Píseň o vrbě (1908) Příhody (1911) – hořké grotesky a satiry Krysař (1915) – novela z vrcholného období jeho tvorby Konec Hackenschmidův (1904) Prosinec (1906) Prsty Habakukovy (1925) Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova (1923) Můj přítel Čechona (1925) Soykovy děti (1929) Dramatická tvorba: Posel (1907) Ondřej a drak (1919) Zmoudření dona Quichota (1913) – nejlepší Dykovo drama, patří k nejvýznamnějším dílům českého divadelního symbolismu Viktor Dyk se také věnoval překladům. Nejvíce překládal z francouzštiny tvz. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.