Cigistock 2010

Jak vypadal letošní 8. ročník plzeňského Cigistocku aneb festivalu mladé kultury? Inu, bylo vedro a program byl nabitý vším, co organizátoři považují za to „nej“ současné mladé hudební scény.

První festivalový den, tedy pondělí 28.6., dle programu začínal ve 12 hodin místní punk-rockovou kapelou Treska a electronica-rockovou Hrozněmoc. V této době jsem však teprve nastupovala do autobusu směr Plzeň. Po chvilce motání se po městě jsem konečně vkročila na dvůr Církevního gymnázia, kde akorát dozvučili akustičtí Goodfellas. Po dlouhé době (alespoň co se týče mnou navštívených koncertů) zase hráli s Mattem, bubeníkem, který z kapely z časových důvodů před pár měsíci odešel a kterého nahradili Tokhi a producent skupiny Honza Horáček. Bylo vidět, že ve staré sestavě se jim hraje nejlíp a že si to o poznání víc užívají. Fanouškům představili další z nových kousků jejich připravovaného alba.

Po vyčerpávajících pětačtyřiceti minutách na sluníčku jsem se s radostí usadila ve stínu, kde jsem v poklidu poslouchala další vystupující kapelu, plzeňské Pillow Fight. Hudba zněla dobře, ale asi ne dostatečně, protože mě ze stínu před pódium nevyhnala. I když uznávám, že slyšet hudbu pouze hrát a vidět kapelu naživo je rozdíl, takže se kritiky prozatím zdržím pro nějaké příští vystoupení.

Konečně přišla na řadu další z plzeňských kapel, na kterou jsem se opravdu těšila, protože jsem si nebyla jistá, zda ji můj vytříbený hudební sluch přijme či nikoli. Jedná se o skupinu s příhodným názvem Nebylo nás pět. Není jich pět, nýbrž čtyři. Nejvíce asi zaujme houslistka a zpěvačka Simona Slavíková. Alternativní žánr s houslemi zní velmi zajímavě, v podání Nebylo nás pět tomu není jinak, nicméně občas vyzařuje trochu chaoticky. V první řadě je třeba poznamenat, že skladby se zdály být delší, než je obvyklé, a za druhé mě asi o svých kvalitách nepřesvědčil bubeník kapely, kterému tak nějak dle mého názoru scházel cit pro rytmus, což právě způsobovalo dojem jakési chaotičnosti. Přesto však kapela na mě celkový dojem udělala opravdu dobrý, chce to jen trošku zapracovat na přechodech a věřím, že už tak početná fanouškovská základna se ještě rozroste. Krom toho je třeba zmínit vynikajícího kytaristu Štěpána Dyka, který potenciál kapely o to víc zvyšuje.

Jako další vystoupila už o něco známější pop-indie kapela Niceland z Prahy. Vznikli v roce 2007 v podstatě jako akustický projekt současného frontmana Michala Motyčky, který tehdy vyhrál soutěž Coca Cola Popstar. Postupem času se kapela rozrostla do nynější čtyřčlenné podoby. Kluci jsou většinu času zavřeni v nahrávacím studiu, protože právě chystají novou desku, na které se budou podílet i další indie kolegové jako Sunshine nebo The Prostitutes. Výsledek jejich práce by měl být na pultech obchodů letos na podzim. Je třeba uznat, že Michal oplývá zajímavým popovým hlasem a neotřelými nápady, přesto se v dnešní změti indie kapel bude třeba nějak výrazněji probojovat. Nezněli totiž vůbec špatně, ale po půl hodině poslechu máte pocit, že vám kapela hudbou sdělila už všechno, co vám může nabídnout.

A ve stylu indie večer pokračoval. Tentokrát na pódium vtrhli českobudějovičtí Vees, jakožto někdejší VVV. Osobně jsem o této kapele mnoho nevěděla, tak mě poněkud překvapil nízký věk jejích členů. Ačkoli, jak jsem se tak kolem sebe dívala, vypadalo to, že místní osazenstvo bude stejného či snad ještě nižšího věku. Že by studenti církevního gymnázia? Budova školy sice vypadala jako „barák na vodstřel“, přesto údajně prý normálně funguje. Ale pro potřeby Cigistocku byl prostor dvora zcela dostačující. Vraťme se ale k mladíkům z jihu Čech. Jejich hudba mě bohužel ničím neoslovila, tak jsem se rozhodla, že vynechám i vystoupení následujících svou kapel Shogun Tokugawa a Dispinxies a vydám se porozhlédnout po městě.

Po čase se vracím zpět do areálu gymnázia na závěrečný koncert Sunflower Caravan, čerstvých držitelů Českého tučňáka v kategorii Mladá hudba. Za zvuku hammondů dvůr gymnázia čím dál více ožívá, já však musím bohužel doslova běžet na poslední vlak do Prahy.

Festival pokračoval ještě druhým dnem, kdy bylo možno na Jižním nádraží vidět či slyšet písničkáře jako Dominika Kotyzu či Crazy Áňu, nebo zhlédnout některé z pestré nabídky studentských filmů.