Nedělní Benátská noc

Festival Benátská noc v Malé Skále uzavřeli švýcarští Krokus nebo legendární The Sweet. Atmosféra byla báječná, sluníčko pálilo, hudební zážitek úžasný.

Benátská noc v sobě dokáže skloubit hned několik pozitiv najednou. Jedním z nich je bezesporu místo festivalu v překrásném regionu Maloskalska hned na břehu řeky Jizery. V dopoledních hodinách si tak návštěvníci festivalu, kteří mají dost sil po předešlém dni, mohou vyrazit na výlet přímo do Malé Skály na Pantheon nebo o kousek dál na hrad Frýdštejn či rozhlednu Kopanina. Dalším obrovským plusem tohoto festivalu je fakt, že rok co rok přiváží kvalitní zahraniční kapely, mnohdy opravdu zvučných jmen. Přesto přese všechno se i tady může vloudit chybka, která festivalu na kvalitě trochu ubrala, ale o tom až později.

Pro nedočkavce festival začínal už ve čtvrtek 29.7., kdy se mohli naladit na následující dny. Pátek měl ve své moci famózní irský kytarista Gary Moore, kromě něj fanoušky mohli potěšit finští Stratovarius či němečtí Die Happy. Další festivalový den se představili gothic metaloví Sirenia v čele s vynikající zpěvačkou Ailyn, která s kapelou zpívá až od loňského roku. Holandsko ten den zastoupila metalová trojice Destin, Mala Vita a Rebelstar. Přesto byla jednoznačně největší hvězdou celého dne domácí skupina Kabát, díky níž letos padl rekord v návštěvnosti festivalu. Pro mě nicméně festival začínal až dnes posledním, tedy nedělí..

Hned jako první skupina vystupovali Nil z České Třebové. Tuto rockovou čtveřici sleduji již nějaký čas a konečně se mi poštěstilo je spatřit naživo. Výrazným elementem jejich hudby je jedinečný zpěv Hanky Kosnovské. Je plný vášně, emocí, melancholie. Zahráli jak „profláklejší“ songy ze staršího alba The River Spring, tak i písně z letošního Dirty. Rozhodně stojí za návštěvu koncertu, ačkoli alba jsou obě velmi povedená, naživo slyšet a vidět Hanku a pány kolem ní je přeci jen mnohem lepší zážitek.

Po Nil ovládl vedlejší stage Xindl X, který mě asi nejslušněji řečeno absolutně nezajímá, nějak nechápu, čím si získává tolik fanoušků. Proto mé kroky vedly o kus dál, kde akorát zvučili zlínští Street 69. Těžko říct, jestli to byla lepší volba než Xindl. Zpěv nezajímavý, hudba jakbysmet a texty velmi jednoduché. Škoda, že se nenašlo něco jiného; organizátoři asi věřili, že všichni poběží na Xindla, tak si řekli, že „někam vedle“ stačí „něco (pod)průměrného“.

Konečně ale nastoupili na scénu Tres Udos. Už od pohledu je zřejmé, že je na co se těšit. Čtyři pánové v sombreru, kteří svou hudbu označují jako mexican rock and roll. Hrají zejména mexické melodie, hudbu z Tarantinových filmů, především z Pulp Fiction. Za zmínku stojí také cover verze Personal Jesus od Depeche Mode, v podání Tres Udos zpívaná ve španělštině, která zněla opravdu vtipně i zajímavě zároveň. Rytmy jsou chytlavé, taneční, vystoupení je plné energie a radosti. Snad se s těmihle chlapíky ještě někdy potkám, musí rozveselit snad každého.

Dalším pro mě důležitým bodem v programu byli Gaia Mesiah. Od doby, co odešla zpěvačka Markéta, jsem na jejich koncertě nebyla, tak jsem byla zvědavá, co od změny sestavy očekávat. A byla jsem více než mile překvapena. Markétin post převzal energický Viktor Dyk, basáka Joshe vystřídal Jirka a s novou sestavou tak vznikla úplně nová energie. Je to něco jiného, ale něco skvělého. Z původní sestavy tak zůstala jen výtečná bubenice Misha a kytaristka Katka alias Morella. Vždycky jsem byla zastáncem názoru, že je dobře, že holky k sobě přibraly chlapa na post zpěváka. Kdyby s nimi zpívala nějaká slečna, je zcela jasné, že by se tak další éra Gaia Mesiah nemohla zbavit srovnání zpěvu s dřívější zpěvačkou Markétou, která nyní působí ve skupině Skyline, se kterou připravuje nové album.

Po této energické smršti vystoupili Mňága a Žďorp, jejichž kvality asi nejsem schopná ocenit, protože jsem vydržela necelou jednu písničku a šla se podívat, co se kde děje dál. Po malé pauze na pódium naběhli IMT Smile ze Slovenska, kteří jsou na domácí scéně na rozdíl od té české docela pojmem. Celkem pěkné vystoupení, ale pro mě poněkud nevýrazné, nijak nevybočuje z pop-rockového mainstreamu. Na vedlejší stagi začínali zvučit Krokus a co si budeme povídat, nejen fanoušky, ale především kapelu toto poněkud rozčílilo, protože přes ně nebyli vůbec slyšet. Světe div se, naštvaní Slováci v půlce koncertu odešli, že v takovém kraválu hrát nebudou. Chápu, že organizátoři chtějí na festival nacpat co nejvíce stagí a kapel, nicméně čeho je moc, toho je příliš. A to zde platí určitě dvojnásob. Nebyla to totiž první kapela, která si zde stěžovala. Už při vystoupení Gaia Mesiah rušilo zvučení z vedlejší stage. A přesně jak vyzýval Viktor, udělejme s tím něco. Je sice fajn, že je zde na výběr několik stagí, kde si můžeme vybírat hudbu dle libosti, nicméně si vlastně ani jeden koncert pořádně neužijeme ani my fanoušci, ani vystupující kapely, protože dojem opravdu ruší ať už koncert nebo jen zkouška z vedlejšího pódia. Možná kdyby byl mezi jednotlivými stagemi alespoň nějaký prostor, a to i časový, věřím, že by to všem stranám jen prospělo a pak by nemuselo docházet k tomu, že například kapela, která se sem trmácí ze Slovenska, si sem přijede zahrát jen na půl hodiny a pak ve smíšených pocitech předčasně musí pódium opustit.

A konečně přichází jeden ze zlatých hřebů večera, heavy metaloví Krokus ze Švýcarska. Ačkoli byla neděle a většina návštěvníků už byla na cestě domů, pod pódiem se sešel pěkně početný dav. Mimochodem to bylo vůbec první vystoupení této skupiny v České republice. Ačkoli fanoušci texty songů vůbec neznali a členové kapely tomu jen stěží mohli uvěřit, atmosféra byla báječná. Kapele dominují především zpěvák Marc Storace a brilantní kytarista Fernando von Arb. Fanoušci se výjimečně dočkali i přídavku, což tedy na festivalech bývá opravdu zřídkakdy.

Pomalu se blížil můj odjezd do Prahy, tak jsem se ještě zaskočila podívat na slovenské Gladiator. Vyslechla jsem si asi dvě písně a znuděná odcházela pryč. Večer pak zakončili legendární britští The Sweet, kteří už fungují pěknou řádku let a na scéně glam rocku a hard rocku jsou pojmem. Tato skupina nahradila původní Slade, kteří své vystoupení v Malé Skále zrušili.

Pro mě to byl první ročník festivalu, ačkoli oficiálně již 18., a určitě ne poslední. Nicméně organizátoři mají co napravovat. Ať už co se týče blízkosti stagí či vadných identifikačních náramků.