Open Air Festival 2010

Ve dnech 12.-14.8. se na letišti v Panenském Týnci nedaleko Loun konal první ročník Open Air Festivalu. Nejen hlavní headlineři jako Faithless, Röyksopp či Kasabian přilákali do areálu přes 18 000 návštěvníků.

Tento festival se měl setkat hned s několika prvenstvími. Hlavním sponzorem se po řadě ročníků Sázava festu stala Telefónica O2, která dlouho předem rozjela obrovskou propagační kampaň. Pochopitelně prvními „zvýhodněnými“ a informovanými byli klienti společnosti, kteří mohli využít šance zakoupit si dvě vstupenky za cenu jedné, díky tomu se cena posunula i pod 300 Kč za všechny tři dny, což pochopitelně působilo jako dobré lákadlo pro návštěvu prvního ročníku.
Dalším unikátem byla propagace festivalu jako ekologického festivalu. Doprava na festival byla zajištěna speciálními festivalovými ekobusy, všude po areálu koše na tříděný odpad, výkup bioplastů atd. Pořadatelé si předsevzali, že vytřídí více než 90 % veškerého vyprodukovaného odpadu.
Kromě toho bylo jejich dalším cílem posunout pomyslnou laťku hudebních festivalů pořádaných v České republice kamsi výše. Po třech dnech strávených na týneckém letišti mi asi nezbývá než konstatovat, že se pořadatelé svému snu aspoň přiblížili. Velké díky samozřejmě nepatří jen jim, ale také fanouškům a pochopitelně všem účinkujícím. Společnými silami se na festivalu podařilo udržet pořádek i nebývalý klid na akci takových rozměrů.

Pro nedočkavce byl zdarma připraven program už na čtvrtek, kdy se mohli naladit skupinami jako Charlie Straight, Visací zámek nebo Monkey Business.

Většina návštěvníků však přijela na první hlavní festivalový den, tedy v pátek. Kemp se s přijíždějícími auty a autobusy začínal pěkně zaplňovat. Po důkladném opáskování (na vstup, kemp a pro některé i O2 extra zóna.. v tomto tedy ekologii moc nevidím, když každý návštěvník byl ozdoben hned několika barevnými páskami) a následném ubytování byl čas vyrazit porozhlédnout se po promostáncích a stagích podél runwaye.

V obrovském žlutočerném šapitó se právě připravoval Jan Budař a Eliščin band. Honza své občasné hlasové nedostatky dokonale vyvažuje svými tanečními kreacemi a hereckým uměním, dokáže rozesmát i pohladit. Krom toho je obklopen skvělým Eliščiným bandem, kde však žádná Eliška nehraje. Zato v něm své umění předvádí např. kytarista Roman Jedlička. Mnohé pasáže doplňuje i sám Honza Budař na klávesy. Publikum se skvěle bavilo, smálo a tančilo či se jen melancholicky kývalo do rytmu.

Pódium po něm převzal herec a folkový písničkář Jiří Schmitzer. Už v úvodu nás ujišťoval, že Máte na to? alias „Prdel“ nebude. Může to sice říct, ale ne zahrát, protože nemá kapelu. Místo toho se fanoušci museli spokojit s (dle Schmitzerových slov) stejně blbou Boudou. Mezi písničkami skvěle bavil svými průpovídkami, během zpěvu a hraní zas svými texty.

Hlavní stage pak ovládli čeští Ohm Square v čele s charismatickou britskou zpěvačkou Charlie One. Ačkoli jsem elektronické hudbě nikdy neholdovala, tato skupina mě oslovila nejen svým zpěvem, ale i zajímavými hudebními aranžemi. Už i fakt, že za tímto projektem stojí Jan Čechtický, slibuje zajímavý hudební zážitek.

Prostor pod vedlejší stagí zaplnili fanoušci indie rockové skupiny Sunshine z Prahy. Tato kapela se může pyšnit poměrně početnou fanouškovskou základnou, kterou si získala častým koncertováním po celé republice i hraním na velkých letních festivalech. Dříve mi přišli něčím zajímaví, svým způsobem originální, ale po koncertě v Panenském Týnci mi nezbývalo než uznat, že se jednotlivé skladby od sebe příliš neliší a tak se koncert stává spíše než strhujícím naopak monotónním.

Naprostým opakem bylo vystoupení skupiny Tata Bojs. To totiž strhující rozhodně bylo. Koncert uvedl na setmělém pódiu svým slabým hláskem basák kapely Mardoša slovy „Dobrý večer, my jsme skupina Tata Bojs z Hanspaulky.“ Poté kluci hráli jak starší, tak novější věci, včetně oblíbené Attention aux Hommes!, která vždycky publikum zaručeně rozproudí. „Tatáči“ jsou tak trochu kapelou naruby. Basák, který běžně hrává někde v pozadí, je zde pasován pěkně do popředí a uvádí většinu písniček. Další raritou je všestranný umělec Milan Cais, který v kapele hraje na bicí a zároveň zpívá, tedy jakožto pomyslný frontman kapely sedí vlastně úplně vzadu. Koncert byl nabitý, energický, prostě úchvatný. Když se zpětně za festivalem ohlédnu, výkon těchto chlapíků mě asi oslovil ze všech vystupujících kapel nejvíc.

Další v pořadí byla pražská kapela Wohnout, která se na české hudební scéně zabydlela již před několika lety. Ty jsem však zahlédla jen na skok, protože bylo pomalu na čase se přesunout na jednu z hlavních hvězd večera, norské Röyksopp. Daleké okolí kolem pódia bylo naplněno zvědavými návštěvníky, co si tato triphopová dvojice připravila za show. Duo si k sobě na pomoc přibralo zpěvačku Anneli Drecker, která se za celé vystoupení předváděla v zajímavých kostýmech. Po Norech přišla na řadu další hvězda, britští Faithless, nad kterými se strhl déšť a pršelo až do ráno. Fanoušky to nicméně neodradilo a prodloužený koncert si i tak vychutnali.

Sobotní odpoledne otevřeli mimo jiných také studenti Jedličkova ústavu a škol The Tap Tap v čele s bavičem Láďou Angelovičem, zpěváky Jiřím Holzmannem nebo Janou Augustinovou. Toto jedinečné seskupení vede kapelník Šimon Ornest již pěkných pár let. Zahráli většinu skladeb z poslední desky s příznačným názvem Párty na kolečkách, tentokrát ovšem bez hostujících zpěváků. Bohužel atmosféra ani v rámci kapely, ani mezi fanoušky nebyla taková, jakou by si obě strany představovaly. Dost možným důvodem je rušení z vedlejšího pódia, kde hráli Už jsme doma. Přesto ale všichni odešli z koncertu pozitivně naladěni, protože jinak to prostě u The Tap Tap ani nejde.

Pozdní odpoledne vyplnili Dan Bárta, Psí vojáci, belgičtí Arno nebo Laura a její tygři. Následovali Buty nebo The Kissaway Trail z Dánska.

Večer pak přilákali pod své podium davy tisíce fanoušků pražští Čechomor, kteří hrají lidové písně z různých koutů naší vlasti. Svůj koncert otevřeli baladickou Mezi horami. Osobně mám k této skupině díky Roku ďábla režiséra Petra Zelenky velmi kladný a osobitý vztah. S písní Proměny na pódium vstoupila i zpěvačka Lenka Dusilová, která s Čechomorem již řadu let spolupracuje. Vystoupení bylo emotivní, díky skvělým hudebníkům pro mě naprosto nezapomenutelné, protože to byl pro mne teprve jejich první koncert, rozhodně ne však poslední.

Festival ukončili britští Kasabian, kteří do areálu přilákali 18 000 návštěvníků, dle odhadu organizátorů. V České republice vystupovali vůbec poprvé a byli přivítáni s obrovským nadšením. Koncert nakonec protáhli až zhruba o 45 minut, tak se novým fanouškům líbili. Na kapele bylo vidět, že se rovněž skvěle baví. Večer byl parádně rozjetý a tak ti, kteří nemuseli brzo ráno vstávat na cestu domů, se ještě mohli vydat na set Kosheen DJs.

Další den se areál už v brzkých ranních hodinách začal rychle vylidňovat. Jediným kamenem úrazu prosluněného dopoledne byly nedostatečně pokryté festivalové spoje mezi Panenským Týncem a Prahou. Ekobusy sice jezdily každou půlhodinu, jenže pořadatelé počítali zřejmě s tím, že žádní další cestující kromě těch, kteří si jízdenky rezervovali předem, už nepojedou. Malé ekobusy byly narvané k prasknutí, lenivou rychlostí se pomalu vzdalovaly od bran festivalu. To byl bohužel takový nepříjemný konec celé akce, ale i tak jsem si festival, stejně jako tisíce dalších návštěvníků, báječně užila. Dokonce i přes ruku v sádře a chřipku budu ráda vzpomínat a rozhodně se budu těšit na další ročník.