Radůza se po koncertní pauze vrátila v plné síle

Letos na jaře vydala své zatím poslední album s názvem Miluju vás, kde se poněkud otevřela svým příznivcům. Po mateřské dovolené se na pódia vrátila i s kapelou, se kterou v Praze odstartovala podzimní sezónu 29. září v KC Vltavská.

Radůza pro mě vždycky byla velice osobitou postavou české hudební scény. Již řadu let dokazuje, že je nejen vynikající harmonikářkou, ale i textařkou. Umí si brilantně hrát se slovy a ukázat tak krásu našeho jazyka, v druhé řadě pak jejího nitra. Její písně jsou velice emotivní, vychází z Radůzina každodenního života. Při poslechu můžete jen zarytě stát a vnímat neuvěřitelnou sílu jejího hlasu nebo se vcítit do příběhu jejích textů. Pak už je na vás, jestli se budete blaženě usmívat, či vám bude běhat mráz po zádech. Radůza totiž své emoce vložené do písní dokáže na publikum přenést naprosto dokonale.

První polovinu koncertu zazpívala a zahrála sama, zazněly jak starší, tak i novější kousky, včetně ukolébavky, kterou složila pro své ratolesti. Zazněly např. Žlutý Gladioly, Bylo nebylo nebo má oblíbená De Nimes či Krahujci. Tuto část zakončila vynikající energickou písní Plachta.

V pomyslné druhé polovině koncertu doprovodila tuto dejvickou písničkářku kapela ve složení Peter Binder (kytara), Miloš Dvořáček (bicí) a Jan Jakubec (baskytara). Kromě akordeonu předvedla i své umění na klavír a kytaru. Bohužel mi nezbývá než konstatovat, že s kapelou písně tolik nevyzněly, nehledě na to, že klavír byl většinou dosti „utopen“. Celkově se mi hlavně hudebníci nezdáli přespříliš schopní, skoro to znělo, jako by byli schopni se držet pouze jednoho rytmu snad ke všem písním. První slovo, které mě napadlo, když jsem v tomto podání Radůziny písně slyšela, bylo „skáčkoidní“. Nebyla to ta zvláštní melancholická baladičnost a energie hlasu a slov, ale spíše to připomínalo koncert nevyhrané ska kapely. Škoda, kéž by Radůza příště hrála opět sama, nebo změnila doprovázející hudebníky či je aspoň donutila si s hudbou a melodiemi trochu více pohrát a možná ubrat na tempu, to Radůziným písním rozhodně neprospělo. Jedinou výjimkou snad byla 30. z Nerudových Písní kosmických. Překrásná balada, včetně hudebního doprovodu, který krásně podtrhl atmosféru básně.

Celkově jsem byla moc ráda, že Radůza ve svém dnešním repertoáru vsadila spíše na baladičtější písně než skočnější hitovky. Ukázala tak skvělou barvu a sílu svého hlasu, se kterým si umí bravurně pohrát. Především má člověk lepší možnost vnímat ty krásné texty ze života autorky. Jen ta kapela mi k ní zkrátka nějak nesedla..