Amberian Dawn – End of Eden: Neurazí, nenadchne, ale možná překvapí

Nové album finské neoclassical power metalové skupiny Amberian Dawn je od 20. října na světě. Obsahuje i pár překvapení.

Tato finská šestice by českým fanouškům symphonic metalu neměla být velkou neznámou, v České republice se představila hned dvakrát, nejprve v roce 2008 v pražském Rock Café a zlínském Masters of Rock Cafe, kdy předskakovala nizozemské Epice v čele s vynikající zpěvačkou Simone Simons. Tehdy za sebou měli vydání svého debutového alba s názvem River of Tuoni, které slibovalo zajímavé obohacení symphonic metalové tvorby. O rok později se do Prahy i Zlína vrátili znova, opět s Epicou a navíc s německými Sons of Seasons. Publikum mohli potěšit již druhým albem The Clouds of Northland Thunder. Uběhl další rok a na pultech obchodů se objevila třetí studiová deska s názvem End of Eden. Bohužel se zdržením jejího vydání zatím není návštěva České republiky v plánu.

Při poslechu první písně Talisman zklamaně povzdychám, když neslyším žádný posun ve tvorbě od předchozího alba. Nicméně šanci albu stále dávám, především díky krásnému hlasu zpěvačky Heidi Parviainen. Přesto mám pocit, že kapela, která je tvořena samými vynikajícími hudebníky, nevyužívá potenciál, který v sobě má, a nedokáže si ve své tvorbě více pohrát.

Dynamická Come Now Follow využívá kontrastu něžného vokálu a energie sršící především z kytar a bicích. Přesto ničím nepřekvapuje, neskrývá v sobě žádný nový zajímavý hudební nápad, ke konci skladby možná posluchač zpozorní při výrazném kytarovém sólu.

Při následující Arctice na chvíli zmrzne a vyčkává, co se bude dít dál. Nutno poznamenat, že členové kapely už hudebně experimentují trochu více, a tak vzniká poměrně zajímavá melodická přehlídka.

Postupem času se mé mínění o nové desce trochu zlepšuje, především tedy u Ghostly Echoes díky chytlavým kytarovým riffům, které doprovází příjemný zpěvaččin hlas.

V Sampo už si Heidi o poznání více pohrává se svými hlasivkami, kromě toho ji opět zdobí nádherné kytarové sólo.

Druhou polovinu alba otvírá zpočátku poměrně nevýrazná Blackbird s melancholickými klávesami v pozadí, postupně se však rozvíjí do zajímavě sestavené energické písně, kdy rychlost náhle dokáže vystřídat skoro až jistá míra baladičnosti.

S Field of Serpents snad přiletí sto čmeláků nebo při nejmenším pěkná smršť, hodně se vymyká předchozí tvorbě Amberian Dawn a je tak poměrně milým překvapením.

Konečně přichází na řadu trocha symfonie v podobě City of Destruction, opravdu ale jen trochu. Vzápětí je vystřídána dravými kytarami a intonační hrou Heidiina hlasu.

Na křídlech Virvatulen Laulu se přenesete do operního sálu, kde Heidi doprovází operní pěvec Markus Nieminen. Tento klasický kousek je zajímavým a neočekávaným zpestřením celého alba.

Třetí studiovou desku Amberian Dawn uzavírá ponurá War in Heaven. Ani v této skladbě neslyším tradiční rukopis této finské skupiny, který byl pro ni ještě donedávna poměrně typický. Navíc si zde kapela přibrala dva hosty, jednoho v podobě zpěváka Petera Jamese Goodmana, jako druhého si vypůjčili klávesistu Jense Johanssona od svých finských kolegů Stratovarius.

A celkový dojem? Jakkoli se zdálo album při poslechu úvodní skladby nenápadité, neinovativní, ve výsledku obsahovalo spousty zajímavých idejí a sama jsem zvědavá, jakým směrem se budou Amberian Dawn dále ubírat. Největším překvapením byla rozhodně operní Virvatulen Laulu, nejpříjemnějším hudebním zážitkem hned píseň následující, tedy War in Heaven. Celkově se i na albu objevuje více kytarových sól a překvapivých zlomů v tempu i motivu celé písně, deska je rozhodně značně rozmanitější než alba předchozí.