Islandský večírek v Paláci Akropolis

Cestovka Planet Connection nás tentokrát provedla po Islandu. Pomohli k tomu svou přednáškou Jan Burian, krátké islandské filmy Rúnara Rúnarssona a nakonec skupina Hjaltalín.

Projekt Planet Connection pořádá tématické večery, kdy se zaměřuje vždy na jednu zemi. První dubnovou neděli jí byl Island.

V úvodu nás písničkář a průvodce Jan Burian seznámil s tímto ostrovním státem nejen po stránce přírodní, ale přiblížil posluchačům i mentalitu tamních obyvatel, která je v mnoha ohledech té naší velmi vzdálená. Celkem příkladný byl zážitek pana Buriana, kdy si s přítelem vyrazili do vnitrozemí. Cestou jeho islandský spolucestující vyložil kanystry s benzínem a nechal je ležet u silnice. Na otázku, zda se nebojí, že mu je někdo ukradne, překvapen se otázal, proč by mu je měl někdo krást, když je to jeho benzín. A v tomto duchu to na ostrově stále do jisté míry funguje. Je to velmi otevřená (tedy do hranic ostrova) a bezpečná země.

Přednášku samozřejmě doprovázelo promítání fotografií z cest po Islandu, kromě osobních zážitků, kdy se pan přednášející věnoval spíše mentální stránce obyvatelstva, došla tak na řadu také stránka přírodní. Ukázala Island jako zemi velmi krásnou a zároveň drsnou.

Hodinové vyprávění uteklo jako voda, přednes pana Buriana byl velmi zajímavý, zábavný a živý. A mě jakožto osobu, která na Islandu nikdy nebyla, do svého projevu opravdu velmi vtáhnul a vzbudil mou pozornost a zájem o tuto zemi, což si myslím, že cíl přednášky více než naplnilo.

Další v pořadí na programu islandského večera bylo promítání dvou krátkých filmů islandského režiséra Rúnara Rúnarssona. Prvním z nich byl film The Last Farm (v originále Síðasti bærinn) z roku 2004, vyprávěl příběh starého farmáře, kterého už čeká jen poslední úkol. Zároveň úsměvný, přitom i hořký snímek následoval novější Rúnarssonův film z roku 2008, a sice Ptáčata (Smáfuglar). Pozitivně naladěné dojmy z prvního filmu vystřídaly naopak pocity velmi smíšené, znechucené, ale i dojaté. Jedná se o silný příběh mladých puberťáků, kteří se v pilulkovém opojení poněkud vzdalují od své nevinnosti. Tento film byl svým způsobem značně zdrcující. Diváky spíše šokoval a dal jim notný čas se z Ptáčat vzpamatovat.

Ovšem následující vystoupení skupiny Hjaltalín z Reykjavíku chmury rychle rozehnalo. Nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že před tímto večerem tuto skupinu ze zde přítomných spíše nikdo neznal. Jenže po výkonu, který v Paláci Akropolis předvedli, se do mnoha pamětí jistě zaryjí. Novináři je s oblibou dávají do spojitosti s jejich krajany Sigur Rós či Björk, jenže realita je taková, že Hjaltalín s nimi mají těžko něco společného. Jsou seskupením, které není snadné s kýmkoli srovnávat, přesahují totiž řadu žánrů a vytváří si tak svůj naprosto osobitý styl.

Chvíli se sálem linuly melancholické a rozvážné melodie, aby je vzápětí vystřídal pořádný rockový nářez. Za zmínku stojí nejprve také představit sestavu kapely: o zpěv se stará Högni Egilsson a Sigrídur Thorlacius, za bicími sedí Axel Haraldsson, na klávesy doprovází Hjörtur Ingvi Jóhannsson, na baskytaru Gudmundur Óskar Gudmundsson a příjemným osvěžením jsou housle v rukou Viktora Orriho Árnasona a nepříliš obvyklý fagot, na který hrála Rebekka Bryndís Björnsdóttir. Právě poslední zmíněný nástroj byl velmi zajímavým kořením hudby této sedmičlenné kapely.

Jak již bylo řečeno, jejich styl nelze nijak konkretizovat či definovat, pro přiblížení snad postačí, že se v jejich repertoáru překrývají a střídají rytmy rocku, bluesu, popu, folku či klasické hudby, přičemž jejich tvorba není nikterak žánrově ohraničena. Své rozmanitosti nevděčí jen obsazení nástrojů, ale také vokálům v podobě Högniho a Siggy. Oba tito členové dokázali svůj nesporný talent a obrovský rozsah svého hlasu, přesto nezbývá než podotknout, že Högni svou pěveckou kolegyni spíše zastínil. Často působili, jako by na pódiu vedli svůj hudební dialog a každý v sále mu rozuměl.

Nezbývá než doufat, že se s těmito oceňovanými Islanďany brzy setkáme na pódiích našich klubů či festivalů, protože dobyli nejen rodný Island, ale podařilo se jim zasáhnout i hudební srdce pražských návštěvníků Paláce Akropolis. Velké díky tedy patří pořadatelům akce, za dobrý výběr prezentované země a za celý večírek vůbec.