Mezi ploty 2011

Letošní dvacátý ročník divadelního a hudebního festivalu Mezi ploty přilákal do areálu bohnické léčebny spoustu návštěvníků. Program byl nabitý, počasí se vzdory předpovědi vydařilo perfektně.

První sobotní den posluchače svou hudbou pobavily a potěšily kapely jako The Tap Tap, Sto zvířat, Garage, Tonya Graves a mnoho dalších.

Pro mě však festival začínal až nedělním programem. Hned na začátku mě velmi mile překvapila skupina Luno svou přímočarou melancholičností. V jejím čele stojí Ema Brabcová, někdejší zpěvačka Khoiby. Má velmi zajímavě zabarvený hlas a dokáže si s ním pěkně pohrát, intonačně skoro připomíná Anneke Van Giersbergen. Kromě toho ji obklopují výteční hudebníci – baskytarista Šmity (ex-The Prostitutes), bubeník Honza Janečka (ex-Southpaw) a kytarista Martin Starý.

Po nich na pódium nastoupila kapela, která se zaškatulkovala do žánru romano hip hop. Nejde o nikoho jiného než Gipsy.cz, kapelu, který získává nejen četná ocenění, ale i spoustu milovníků hudby na svou stranu. Projev skupiny je velmi živý a temperamentní, originalita projektu spočívá právě ve spojení hip hopu, romské a balkánské hudby či folku. Frontman kapely tuze rád baví publikum, mezi písněmi má vtipné průpovídky, takže dokáže přítomné od srdce rozesmát.

Na další stagi mezitím začínala hrát skupina Remorse. Hudba je sice nenásilná a dobře poslouchatelná, ale právě že se ničím nevymyká. Zpěvačka předvádí hlasově dobrý, ale nijak výjimečný výkon. Celkový projev kapely není nijak originální, takže na ně snadno po koncertě brzy zapomenete. Je to takový unylý poprock, snad jen píseň Mad Story zněla zajímavěji svým rychlejším tempem. Spíše než na svou image by se kapela měla zaměřit na hudební stránku.

Proto jsem se skutečně ráda přesunula na mistra ve svém oboru, Radima Hladíka a jeho Blue Effect. Jejich vystoupení patří vždy k nejkvalitnějším hudebním zážitkům celého festivalu.

Následovala Vladivojna La Chia, žena s vynikajícím hlasem a neotřelými hudebními nápady. Na pódiu ji doplňuje violoncellistka a vokalistka Terezie Kovalová, na akustickou kytaru Aleš Bajger, na perkuse Tom Rossi a doprovodnými vokály Sylvie Bee. Vladivojna spolupracovala s celou řadou uznávaných hudebníků a do podvědomí se zapsala také hudbou k filmu Nevinnost od Jana Hřebejka a Petra Jarchovského. Je to neuvěřitelně živelná bytost s obrovským hlasovým rozsahem. Stala se pro mě asi největším překvapením a objevem letošních „Plotů“, zasloužila se o to nejen akustickým podáním, ale hudba je tak specifická, že jinou podobnou na české scéně rozhodně nenajdete.

Jakmile její koncert skončil, před pódium se nahrnuly davy mlaďounkých fanynek, očekávajících příchod Tomáše Kluse. Tomuto písničkáři jsem nějak nikdy nepřišla na chuť, nenašla jsem u něj nic výjimečného, co by stálo za delší poslech, nicméně mezi dámským (či spíše dívčím) publikem je patrně oblíbenec většího měřítka.

Mému hudebnímu sluchu a vkusu však více než ladí pražská trojice Sunflower Caravan. Vystoupení bylo jako vždy nabité energií, vypadá to, že si i publikum zvyklo na to, že se tato skupina přesunula od čistě instrumentálních skladeb (s výjimkou hostů na prvním albu, mezi kterými byla i Ema Brabcová z Luno) ke zpívaným písním. Zpěv je však stále ošperkován hammondy, klavírem, baskytarou a bicími. Skupina celkem pochopitelně hrála většinu songů z nového alba A Little Bit More. Dokonce se do toho kluci tak opřeli, až na konci zpěvák a klávesista kapely převrátil hammondy.

Závěrečná zastávka patřila ještě skupině Vypsaná fixa, která měla pod pódiem i v širokém okolí opravdu velkou návštěvnickou podporu. Tím však pro mě večer skončil a nezbývá než se těšit na další ročník.