Devatenáctá Benátská noc ve znamení deště a bahna

Poslední červencový víkend se v Malé Skále konal další ročník hudebního festivalu Benátská noc. Mezi hlavní hvězdy patřili Dream Theater, Lacuna Coil či Scooter. Počasí však příliš nepřálo a závěrečný nedělní program musel být dokonce zrušen.

Pro nedočkavé návštěvníky byl připraven na čtvrtek warm-up ve znamení celkem nevýznamných českých kapel. Většina však do areálu dorazila až v pátek, tedy v zahajovací den festivalu. Ještě předchozí den pořadatelé na webu hlásají, že je vše připraveno a čeká nás pěkné slunečné počasí bez přívalových dešťů. Bohužel páteční pohled na zataženou oblohu přesvědčuje o opaku, z nebe se snáší jedna kapka za druhou.

Pokud se má v české kotlině urodit kvalitní metal se symfonickým nádechem, tak jedině na Moravě, odkud pochází i Silent Stream of Godless Elegy. Do své doom metalové tvorby zahrnují i folkové prvky, k čemuž jim pomáhají klasické strunné nástroje jako violoncello či housle a převážně české texty. O zpěv se stará Hanka Nogolová a Pavel Hrnčíř, kteří se výborně doplňují. „Silenti“ nejsou žádnými nováčky, na svém kontě mají řadu alb, posledním přírůstkem bylo letos v lednu Návaz. Jsou držiteli cen Anděl a podívali se také na koncertní pódia za našimi hranicemi i jako hosté předních světových metalových kapel.

Následovala hlavní hvězda večera, newyorští Dream Theater. Jedinečné seskupení nejvyšších kvalit ve svém žánru – progressive metalu – předvedlo perfektní osmdesátiminutové představení. Jejich hudba vás přímo nevybízí k tanci, ale oslovuje vás zevnitř. Je to niterní záležitost, kde se jen ponoříte do hloubi své duše a vychutnáváte si nadpozemsky brilantní hudbu neuvěřitelně schopných hudebníků. V čele kapely stojí James LaBrie, obklopen vynikajícím Johnem Petruccim na kytaru, nenápadným Johnem Myungem na baskytaru, energickým Jordanem Rudessem na klávesy a nejnovější členem kapely za bicími, Mikem Manginim, který do Dream Theater přišel teprve letos v dubnu, aby nahradil jednoho ze zakládajících členů skupiny, Mikea Portnoye, který byl pro řadu fanoušků jakousi ikonou DT. Mangini byl ale přijat velmi dobře, protože jeho hráčské umění je opravdu nepřehlédnutelné a oproti jeho předchůdci i trochu důraznější a technicky mnohem zdařilejší. V tvorbě Dream Theater se střetávají temné pasáže s vysokým vokálem Jamese, zpravidla doprovázené klávesami. Celkově se klávesové a kytarové party skvěle doplňují a vy si tak z koncertu odnesete bezpochyby doživotní zážitek. Během večera zazněly jejich nejznámější písně, ale přišla řada i na ochutnávky z připravovaného alba, které vyjde už 13. září.

Letos se značně změnilo rozestavění stagí a jedna dokonce ubyla. Postavení dvou hlavních pódií hned vedle sebe se z nějakého důvodu zdálo pořadatelům nejvýhodnější. Pravda je, že se fanoušci nemusí dlouze přesouvat přes celý areál, ale na druhou stranu v době, kdy hraje na jednom pódiu kapela, na tom druhém se se zvučením mnohdy muselo počkat, až dohraje, aby mohla začít zvukovku kapela druhá. Protože pokud nepočkala, narušovala vystoupení svých sousedů, což nebylo příjemné ani vystupující skupině, ani jejím fanouškům.

Po koncertě Dream Theater, který osobně považuji nejen za hřeb pátečního večera, ale za naprostý vrchol celého festivalu, vyčkávající kapelu na vedlejší stagi čekal nelehký úkol. Z naprosto dokonalého zážitku po stránce hudební i vizuální v podání amerických metalistů měla publikum během čtvrthodinové pauzy „přepnout“ do rytmů gothic metalu. Italským Lacuna Coil se to po čase přeci jen podařilo, za což vděčí především charismatické zpěvačce Cristině Scabbia. Neopomenuli své české fanoušky potěšit ani nejznámějšími hity jako Heaven’s a Lie či Closer, přidali také cover verzi depešácké Enjoy the Silence. Nakonec se rozloučili s Our Truth a slíbili, že se do Čech brzy vrátí. Jejich poslední zastávka v České republice je totiž již deset let zpět. Maloskalský koncert by se jistě setkal s větším pochopením, kdyby před ním nehrála tak výrazná kapela jako Dream Theater, která vás svou brilantní hravostí a uhrančivostí svým způsobem uzavře, takže trochu trvá, než se se zážitkem vyrovnáte a vrátíte zpět do reality. A nutno poznamenat, že následujícím Italům se značnou část publika už otevřít nepodařilo. Být větší pauzy mezi těmito dvěma významnými skupinami, všechny strany by byly jistě spokojenější.

Následoval poslední zahraniční host pátečního večera. Stále v mezích metalu, tentokrát však v jeho folkové sféře, přivítala Benátská noc berlínské In Extremo. Ačkoli jde o partu, která zpívá zejména německy, čehož obecně nejsem příznivcem, musím uznat, že si mě nakonec na svou stranu získala. Může za to využití tradičních nástrojů jako jsou dudy, harfa či šalmaj, které využívají zejména skupiny, zaměřující se na středověkou hudbu, a také doplňující ohňové efekty, které koneckonců zmoklým a promrzlým fanouškům v prvních řadách přišly celkem vhod.

Ani v sobotu se počasí neumoudřilo, dokonce pršelo ještě silněji než předchozí den. Areál festivalu se tak začal proměňovat v jedny velké bahenní lázně. Nalákala mě až skupina Čechomor, která vám i v tom hrozném nečase svou náladou a elánem musela vykouzlit úsměv na tváři. Zahráli nejoblíbenější písně, ale z nového alba Místečko nabídli fanouškům i ochutnávku Vojenské mundury. Celkově mi přijde novější tvorba více rocková než dříve a rozhodně to nezní špatně.

Na pódium pak nastoupila Lucie Bílá, které to jako vždy mimořádně slušelo. Je to žena plná elánu s krásným rockovým hlasem, a tak jí rockovější písně sedí mnohem více než popový mainstream. Bohužel chladné počasí ji donutilo předčasně svůj koncert ukončit. Kapela pak zahrála sólo s příjemným jazzovým nádechem, takže se předvedla nejen jako doplněk Bílé, ale jako kvalitní parta muzikantů. Několikanásobná držitelka Českého Slavíka se pak s fanoušky rozloučila písní Ave Maria, ke které prý nepotřebuje hlasivky, protože se zpívá srdcem. Ke konci ji však už hlasivky trochu zradily, což bylo oželeno pár slzami. Za svůj jistě bolestivý výkon sklidila obrovský aplaus.

Že si nemoc nevybírá, potvrdila i kapela Nightwork, která měla následovat, ale kvůli nemoci Vojty Dyka musela i maloskalský koncert zrušit. Na jejich místo nastoupili spřátelení Eddie Stoilow, kteří měli původně hrát ráno, ale po svých kamarádech převzali jejich hrací čas, aby vyplnili hluchou mezeru v programu. Tato náhrada mě však svým elektronickým podáním rádoby rockových songů zrovna neoslovila a já se tak na nějaký čas ze zabahněného areálu vzdálila.

Krátký návrat pak patřil ještě skupině kolem Richarda Krajča, Kryštof, kterou jsem měla možnost před týdnem vidět i na Švihově. Tehdy jsem polemizovala nad tím, jestli se kapela reggae duchem písní snažila přizpůsobit programu festivalu, nebo pozměnila svůj styl. Na Benátské noci se ukázalo, že druhá varianta byla správně. Řada písní skutečně má nádech ska až reggae a vděčí za to zejména asi dechové sekci a řeckým kořenům několika hudebníků, z čehož by měl čišet spíše balkánský temperament.

Za tónů stálice české hudební scény Chinaski jsem pomalu opouštěla areál, protože den strávený v dešti a bahně nebyl ani mému zdraví zrovna prospěšný. Na otrlejší pak čekal ještě program v podobě dalšího tahouna festivalu, německých tanečních Scooter, kteří se proslavili především v počátku 90. let.

V den odjezdu takřka všech návštěvníků festivalu, v neděli, konečně v dopoledních hodinách po několika dnech déšť ustal. Paradoxně se však pořadatelé rozhodli k překvapivému kroku – areál z důvodu bezpečnosti návštěvníků uzavřít a nedělní program tak zrušit. Poslední festivalový den alespoň naštěstí nenabízel žádnou zahraniční hvězdu, pouze známější rockové a folkové interprety české scény.