Within Temptation v Praze

Oblíbená nizozemská gothic rocková parta se po třech letech vrací do České republiky, tentokrát přišla na řadu pražská Incheba. Fanouškům přivezli nové album The Unforgiving.

V březnu tohoto roku vyšla pátá studiová deska Within Temptation s názvem The Unforgiving, ke které bylo na jaro naplánované turné. To však bylo odloženo z důvodu těhotenství zpěvačky až na podzim a nově se v plánu vyskytla také Česká republika. Poté co bylo zcela vyprodáno KC Vltavská, se koncert přestěhoval do větších prostor Incheba arény, kterou se rovněž podařilo vyprodat.

Jako hosty si přivezli rockové Triggerfinger z Belgie. S předkapelou to ovšem bylo tak trochu jako na horské dráze. Jedna píseň dobrá, druhá méně. Ale s blížícím se koncem koncert gradoval a kapela ukázala pěkný bluesový feeling. Některé songy člověka takříkajíc posadily na zadek, působily skoro až magicky. Výkon této trojice se hodně opírá o um bubeníka Maria Goossense, který mohl řádně projevit i ve výtečném sólu.

Ale zaplněná hala už napjatě očekávala příchod nejúspěšnější holandské kapely Within Temptation se sličnou Sharon den Adel v čele. Skupina představuje také dva své nové členy, kytaristu Stefana Helleblada a Mikea Coolena za bicími. Začátek koncertu patřil výhradně novým záležitostem z letošního alba The Unforgiving, které bylo pro mnohé fanoušky nečekaným překvapením. Kapela zde totiž opouští pro ně typický vybroušený symphonic gothic metal a pouští se do vod více rockových, více tanečních a bohužel i více mainstreamových. Album ztrácí svou majestátní a emotivní stránku a sklouzává směrem k poprocku. Když Sharon v roce 2008 nazpívala vokály k In and Out of Love od Armina van Buurena, asi málokdo čekal, že se příští album Within Temptation k tomuto stylu značně přiblíží. Například nová Sinéad je takovým obratem v dosavadní tvorbě, že je opravdu stěží uvěřitelné, že mohl za tak krátkou dobu nastat. Klip k tomuto singlu se odehrává na diskotéce kdesi v klubu, no srovnáme-li to s dřívějšími pro ně typickými hluboce emotivními a silnými písněmi jako Mother Earth, The Howling nebo Our Solemn Hour s klasickým gothic nádechem, je to v podstatě úplně jiná kapela. Vzhledem k tomu, že jsem je řadu let považovala za jednu z nejlepších symphonic metalových skupin vůbec, jejich nové album, které se původnímu zvuku zcela odklonilo, se u mě stále teprve snaží najít pochopení. Pro mě s ním kapela takřka ztratila svou identitu.

Snad jediná na první poslech pozitivní změna nastává u Sharon, na předchozím albu The Heart of Everything ze sebe pěvecky vydává všechno, naopak na nové desce již působí mnohem uvolněněji než dříve, i když na druhou stranu tak nenechá dokonale vyniknout výjimečné barvě a rozsahu svého hlasu. Více mi k ní však stále sedí písně s metalovým srdcem.

Ale zpět k pražskému koncertu. Po několika novinkách také přišla řada na jejich klasické staré hity. Ty protkla jen zmíněná Sinéad a koncert se s pár výjimkami nesl až do konce v duchu původní tvorby. Ačkoli je kapela složena z výborných hráčů, stále jí s přehledem kraluje Sharon, která pro mě vždy platila za zcela výjimečnou a spolehlivou zpěvačku.

Jakkoli se mohou zdát být mé dojmy z koncertu rozpolcené, příliš tomu tak není. Ony totiž i ty novější věci znějí na živo lépe, asi i právě díky tomu, že WT vždy dokáží vytvořit nezapomenutelnou show a nejinak tomu bylo i v Praze. Tak jako tak se mi tímto koncertem splnil jeden z mých hudebních snů a za to patří pořadatelům obrovský dík.