TZ: Časosběrný dokument Láska v hrobě Davida Vondráčka byl vybrán na festivaly v Londýně a Glasgow

 

 

 

Režisér, scénárista a novinář David Vondráček začal dokument točit v roce 2007. „Vyráběl jsem tehdy pro televizi reportáže a při tom se seznámil s touhle komunitou. Zajímaly mě příběhy lidí, kteří se dostali na takové scestí. Zpočátku jsem netušil, že se soustředím na tento konkrétní ústřední příběh. To se pak vyvrbilo, když jsem poznal Janu, která se mi svěřila, že šlapala v Holandsku, a Honza mi zase nastřelil tragédii uhořelého otce,“ říká režisér. Jejich příběh se tak dostal do popředí v podstatě intuitivně. „Jako by Honza s Janou žili v předtuše vlastní smrti – a já se chtěl pokusit jít až na tu nejnaturalističtější vrstvu jejich sbližování. Tím je to asi neobvyklé i pro diváky, kteří většinou příběhy s až tak mezními situacemi nejsou zvyklí vídat,“ líčí. Film vznikal během stovek natáčecích dnů v podstatě na koleně bez prostředků. „Byli jsme ve tvůrčím transu a vnímali to jako běh na dlouhou trať, který buď vyjde, nebo ne. Nevěděli jsme, jestli to vůbec bude možné dokončit. Kdyby nedošlo k události, která zafungovala jako přirozený konec, tak bychom točili.“ Nedokonalá technika se nakonec ukázala i jako výhoda. „Pracovali jsme s malinkou kamerou, která dneska stojí tamhle v bazaru pět stovek, a dostali jsme se s ní až do hrobu. Samozřejmě to bylo riskantní se zvukem… Třeba ve scéně s maminkou. Kdybychom stáli o dva metry dál, přišli bychom o jeden z nejpodstatnějších momentů filmu,“ uvádí.Z obou hrdinů se nakonec stali kamarádi filmařů. „Cítili jsme určitou potřebu jim pomáhat. I když jsme zároveň měli nastavenou etickou hranici, že doopravdy zasáhneme, až kdyby šlo o život nebo ztrátu zdraví.“ Snímek od svého dokončení byl uveden na mnoha projekcích spojených s besedami, kde vyvolává velké reakce. „Překvapilo mě, že jsem ještě nezažil negativní ohlas. Diváci jsou většinou fascinováni. Berou ho jednoduše jako film se vším všudy – jako Romea a Julie na dně,“ uzavírá David Vondráček.

 

Hrdiny lovestory Davida Vondráčka jsou Jan a Jana, dva lidé bez přístřeší, kteří našli domov na opuštěném evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. Hřbitovní zeď a vzrostlé stromy představují fyzickou i metaforickou hranici dvou světů. Pro Janu hřbitov s relativně komfortním bydlením v hrobce představuje bezpečí, ale i past, odkud se nedokáže vymanit. Na začátku natáčení oba mluví o tom, že si obstarají doklady a zlepší svůj život, ale úměrně s tím, jak se ve skutečnosti jejich situace zhoršuje, pokračují na cestě k sebedestrukci. Správa hřbitova ohlásí rekonstrukci a oni místo hledání nového přístřeší více pijí a odmítají pomoc. „Skončím, jak skončím, to je moje svobodné rozhodnutí,“ říká Jana a důsledky její falešné pýchy na sebe nenechají dlouho čekat. Dokument nezavírá oči před nepříjemnými aspekty bezdomovectví a ukazuje, kam až člověka může dovést nefunkční rodinné zázemí či osobní tragédie.

 

Země:  Česká republika

Rok výroby:       2012

Délka:  79 min.

Režie:  David Vondráček

námět, scénář, režie: DAVID VONDRÁČEK

zvláštní poděkování věčným snoubencům: JANĚ CHOCHLAČOVÉ (in memoriam) A JANU BOUŠKOVI

se vznikem tohoto filmu nezištně pomáhali: FERO FENIČ, JAN REINISCH, DAGMAR SMRŽOVÁ, PAVEL NĚMEC, RADEK KOVANDA, JOSEF ŠPAK, JAN KYSELA, VLADIMÍR ŽÁN

hudba: STEFAN VALDOBREV

obrazová postprodukce: PATRIK BERGMAN, RUR

mix zvuku: PETR KABRHEL

střih: KRASIMIRA VELITCHKOVÁ

producenti: TEREZA KREJČÍ. KRASIMIRA VELITCHKOVÁ

kamera: JAN KADEŘÁBEK

manažeři ČT: PETR MORÁVEK, ALENA MÜLLEROVÁ

 

distributor: Asociace českých filmových klubů