Give me a reason. Zn: Portishead

Devatenáctého června se nabízela spousta hudebních událostí. Koncert tady měli Coco Rosie, Erik Clapton, Paramore. Fanoušci bristolské temné downtempové formace však měli ten den jasno - Portishead.

O dotáhnutí Portishead do Česka se zasloužila Charm Music CZ, agentura, co má na svědomí i první tuzemskou návštěvu Radiohead, PJ Harvey, Toma Waitse, Morrissey nebo The National. Třebaže se TipSport Arena  nejevila jako dobrý nápad na konání koncertu tohoto druhu, ať už z akustického hlediska či z příliš velkého a neosobního prostoru, nakonec po nelidských teplotách venku byla vzdušná hala přijata lépe než případné dusné prostory menších klubů. Ostatně sama kapela se nechala slyšet, že raději svou hudbu slyší na industriálních a halových místech než v honosných prostorech divadel a potemnělých barů, jakkoli se jejich hudba právě tam nejvíce hodí.

Ze zkušenosti z prvního koncertu jsem jako nejvýhodnější pozici zvolila stání asi v polovině haly. Volba se nakonec ukázala více než vyhovující vzhledem k zálibě členů  v krajní hlasitosti. Nakonec se úderem osmé na pódiu zjevila dívčí postpunková čtveřice z Londýna - Savages. Portishead si sami kapelu vybrali, jelikož jí fandí a vidí v ní jistý potenciál. Ostatně i mě přiměla pustit si ji znovu doma a přidat si něco od ní do své hudební knihovny.

Přesně  ve čtvrt na deset  zaznívá intro songu Silence, projekce se rozjíždí a na scéně se objevují  Geoff Barrow, Beth Gibbons a Adrian Utrey. Trojice, která dokáže zhmotnit hudbu a dát jí pevné rysy. Jakkoli nevýrazní se vám mohou po příchodu na podium zdát, po prvních tónech nepochybujete, že to jsou ONI. Zážitek se značkou „high fidelity“. Rozjíždí se  Nilon Smile a kmitající rafička tachometru na projekci. Emotivní temná hrozivá. Stojíte, nebo jedete?  A není to pro tento okamžik jedno? Pak křehká a éterická The Rip, kterou si musíte na místě prožít, abyste pochopili.

Členové odcházejí a  Beth na scéně zůstává sama. Čas na Wandering Star.  Stvrzení moci kvality jejího hlasu.  Důvěrnost projevu ještě zvýrazňuje její tvář zkřivená procítěním. Ze závěrečné části mrazí i v již nedýchatelné hale. Formace se sceluje s barovou Sour Times a po ní temné tóny oznamují drsnou  Machine Gun. Neexistující soundtrack k Eraserhead. Jestliže jsem na začátku psala, že dokážou dát hudbě fyzickou podobu, potvrzují to právě tímto. Pulzující a řezající synthy vám prochází skrz a získávají kontrolu nad vaším tělem. Donutí vás si ji poslechnout. Vy to snést ale chcete. Kvůli ní a jejímu naléhání. Po každé noci totiž přichází východ. „A saviour come my way..“

Následuje tichá Over a profláklá Glory Box. Při divoké Chase the Tear už není pochyb o tom, že tento koncert se zapíše do těch s hvězdičkou. Nakonec je tu Cowboys s hlobokou Thread. Po ní se členové nechají naoko pobízet a přidávají tklivou Roads a závěrečnou, mnou očekávanou a návykovou We Carry On. Když chcete delirium bez drog.

„Knock knock“

 „Who’s there?“

 „Depresion“

Beautiful depresion.  Portishead.

(zvláštní poděkování patří Jíti, bez níž by článek nevznikl)