Vyšehraní 2010

Letošní již 7. ročník pražského festivalu divadla a hudby Vyšehraní nesl podtitul „the best of“. Za celé dva týdny v období od 2.-14.6. zde bylo možno zhlédnout to nejzajímavější z předchozích let. Mezi hlavní hvězdy patřili Čechomor, kteří festival slavnostně zahajovali, dále bratři Nedvědové, Marie Rottrová, Blue Effect s Radimem Hladíkem nebo Nezmaři. Pro mě se stala tím „the best“ dnem sobota, kdy se představily kapely Goodfellas, Amirante a The Tap Tap.

Jako první vystoupila žižkovsko-karlovarská skupina Goodfellas. Jedná se o pětici hrající rock s příměsí folku, rapu či bluesu a to výhradně akusticky. Jak už mají ve zvyku, jedou koncerty ve zběsilém tempu a stejně tak stíhají objet neuvěřitelné množství koncertů všude po republice i za jejími hranicemi. Na Vyšehraní dorazili jen tak načas z koncertu nedaleko Teplic a po svém pražském vystoupení hned zase míří na loketský festival. Přes značné časové vytížení a neúprosné horko to kluci dokázali na podiu jako vždy parádně rozjet. Kdo Goodfellas naživo nezažil, si možná nebude schopen spojit slova akustika a nářez. Ale z jejich projevu a hudby srší tolik energie, že to jinak nazvat nejde. Publikum sice moc početné nebylo, ale lavičky opravdu přišly vhod, nenašel se nikdo, kdo by si v tom horku chtěl protáhnout končetiny vyřáděním se před pódiem. Přesto do toho kluci tak řezali, až basákovi praskla struna, což se právě na base stává opravdu zřídkakdy. Do svého asi hodinového vystoupení zahrnuli jak svou snad úplně nejstarší skladbu Old Matches, tak i jednu z nejnovějších věcí Robbery Blues. Jako každý koncert se rozloučili písní Astronaut a naskočili do dodávky směr Loket. Pro mě je to kapela, která člověka dokáže neuvěřitelně nakopnout, hudebně dokáží nadchnout široké divácké, nebo spíš posluchačské, spektrum, ačkoli jak tak kolem sebe sleduji, na koncertech se většinou v řadách fanoušků vyskytují spíše něžná pohlaví. Dravost akustických kytar doplňuje příjemný energický zpěv. Vedle energie charakterizuje Goodfellas ale ještě jedno slovo. Hravost. Jejich melodie jsou neotřelé, písně promyšlené, sólový kytarista předvádí na svém nástroji neuvěřitelné věci, zlepšuje se koncert od koncertu. Kromě zmíněného zpěvu a sólové kytary je v kapele ještě zastoupena akustická kytara a baskytara a bicí a perkuse. Dohromady znějí „fellas“ nesmírně zajímavě, živě a především přirozeně.

Pauzu mezi kapelami vyplnil taneční soubor ZŠ Slovenská, který publikum pobavil dvěma pilně nacvičenými představeními. Slečna cvičitelka, která postávala v prvních řadách hlediště, z dáli tancovala s dětmi a byla jim určitě potřebnou oporou. Vystoupení sklidilo úspěch, takže dřina to určitě marná nebyla.

Po mladých tanečnicích nastoupila skupina Amirante v čele s Alim Amirim. Asi je doktorem tělem i duší vzhledem k tomu, že i na pódiu vystupoval oděn celý v bílém. Nicméně hudba byla trochu bez náboje. Ali měl kolem sebe sice kvalitní hudebníky, snad s výjimkou kláves, ale ti své schopnosti nedokázali zúročit a předvést něco opravdu zajímavého. Za zmínku stojí snad jen akustická kytara.

Nakonec jako zlatý hřeb večera vystoupila kapela studentů se zdravotním postižením z Jedličkova ústavu a škol, skupina The Tap Tap pod taktovkou kapelníka Šimona Ornesta. Publikum jako obvykle výborně bavil frontman kapely, Láďa Angelovič. Náladu občas kazily snad jen snášející se kapky deště. Na pódiu vystupuje téměř dvacítka studentů, hrajících na nejrůznější bicí nástroje. Doplňují je pak sólisté, kde většinu skladeb uslyšíme v podání Jirky Holzmanna nebo Jany Augustinové. Jednu písničku si s nimi zazpíval i Ali Amiri. Kapela si často bere na pomoc známé interprety, kteří se podíleli i na jejich posledním albu s příznačným názvem Párty na kolečkách. Jmenujme např. Dana Bártu, Matěje Rupperta, Ewu Farnou, Ivana Mládka, Davida Kollera nebo Tomáše Hanáka. Skupina se prezentuje živými rytmickými písněmi, ze kterých vyzařuje obrovsky silná pozitivní energie. Na scéně už si za 12 let své činnosti vydobyli uznávanou pozici nejen u nás, ale i v zahraničí. Je to kapela, před kterou každý musí smeknout pomyslný klobouk.

Celý den se i přes chvílemi proměnlivé počasí vydařil perfektně, byl skutečně nabyt energií, ačkoli posluchačstvo tentokrát příliš početné nebylo. Velké díky patří kromě vystupujících kapel ještě ředitelce celého festivalu Martině „Márty“ Dimmerové, která za sebou opět zanechala obrovský kus práce. Je to osoba neuvěřitelně plná elánu, nápadů, pořád někde pobíhá a něco vyřizuje, přesto je na ní vidět, jak je ve svém živlu. Byla to právě ona, kdo provázel večerním programem sobotního Vyšehraní. Atmosféru festivalu ještě perfektně doplňuje příjemný areál Letní scény na Vyšehradě, kde se koncerty odehrávají.
A kdo neměl za celý den kultury dost, mohl se ještě vydat na tradiční Pražskou muzejní noc. Nicméně po dalším parném dnu to byl snad i nadlidský výkon.