Babouci - diskografie a koncerty

http://www.babouci.cz/  Žánr: Lidová hudba

Babouci

Informace o skupině

V Němčicích, v srdci Netolicka, působil v šedesátých letech 19. století řídící učitel Jan Votava, který si přivydělával učením hudbě na dechové nástroje. Učil dobře. Někteří jeho žáci našli pak uplatnění u vojenských kapel nebo jako známí cirkusoví hudebníci, které jejich umění vedlo daleko do světa. Jako mnozí jiní jihočeští vystěhovalci i Jan Votava opustil svůj milovaný, ale chudý kraj a odjel do Ameriky, kde doufal nalézt lepší obživu.. Zanechal tu svou dechovou "tureckou" muziku, které se v roce 1868 ujal jeho nejlepší žák Josef Prener, rodák němčický. Protože Josefovi se říkalo Jouzík, dal své kapele jméno Jouzíci.

Byla to takzvaná "panská" muzika - proti dosavadním muzikám "selským" (dudáckým) nebo "štrajchovým" měla toto složení: Es klarinet, B klarinet, B tenor, I. a II. Es trumpety a bas F. Prener sám hrál Es klarinet (lidově zvaný "krátký"). Novinkou jeho kapely bylo, že se hrálo z notových partů, neimprovizovaně, zpaměti. Hráli v ní zkušení muzikanti z Netolicka a její obliba v širokém okolí byla veliká.

Krátce po založení kapely Jouzíků do ní přišli vynikající hudebníci bratři Matěj a Matouš Baboučkové z Dubného, po chalupě "Babouci", kteří se právě vrátili z vojny. Ani se u Prenera neohřáli a už v roce 1875 si založili kapelu vlastní, která Jouzíky zcela nahradila a stala se jejich přímou pokračovatelkou. Lidé té kapele už tenkrát začali říkat BABOUCI. Protože Baboučci byli opravdu vyhlášenými muzikanty, získali brzy posilu v stejně dobrých hudebnících Janu Novotném a Kašparu Cihlářovi z Němčic a pak z okolí i hudebníky další. Hrálo jich nejprve sedm a později jedenáct.

Hrávali většinou u vesnických tancovaček. Protože se k tanci neplatilo vstupné a protože ani muzikanti nebyli placeni, býval tu takový zvyk, že hudebníci uprostřed hry přestali a "zastavili" na některém z tančících, který musel nějaký ten peníz položit na talíř. Pak se teprve zase hrálo a tancovalo.

Jak už to u vesnických kapel bývalo, ne všichni muzikanti hráli s Babouky pravidelně, a to hře jistě neprospívalo. Protože Baboučci měli zájem na dobrém jménu své muziky, rozhlíželi se po stálém "obsazu" - jak se říkalo. Sehnali jej - o nabídky pro takovou kapelu nebyla nouze. A kvalita Babouků zase stoupla, takže se v kraji obecně říkalo, že kdo hraje s Babouky, platí za "poctivého muzikanta". Skoro dvě desítky let pak Babouci hráli ve stálém obsazení, ale protože i muzikanti stárnou a pak "přicházejí rovnou do nebe", tak se v roce 1894 objevují v kapele noví, mladí hráči. Přišel například výborný křídlovák Matěj Krejčí ze Včelné, Josef Moučka z Čakovce a na přelomu století i František Lajer z Habří, který se do Dubného přiženil. Nejvíce "babouckých" muzikantů bylo tehdy zedníků a zemědělců. Oblečeni byli ke hře už tenkrát všichni stejně, později nosili i ony vojenské čepice, jak je známe z Alšových obrázků vesnických muzikantů. Kolem roku 1900 opustil kapelu její zakladatel Matěj Babouček a další dva hráči a na jejich místa přišli synové Matěje Baboučka Jan a Vojtěch a nadaný hráč na Es trumpetu Josef Placer z Čakova. I když tu byly další změny a došlo i ke generační výměně v kapele - a to nejednou - styl "baboucké" muziky, ladění a instrumentace se neměnily. Babouky - když někde hráli - nebylo třeba ani představovat, každý je na dálku už poznal. Tak je tomu i do dnešních dnů.

"Babouckou" tradicí bylo, že hráli a zpívali především lidové písně a skladby z jižních Čech, že neměli sólové zpěváky, ale že všichni muzikanti nejen hráli, ale i zpívali. Jednotlivé sloky písní střídala (a dodnes tomu tak je) sóla nástrojů - po první sloce si daly sólo klarinety, po druhé křídlovky a po třetí pak tenory. A lidé v sále zpívali s nimi. I dnes, když Babouci přijímají nové členy do hry, dbají, aby každý nejen mistrně ovládal svůj nástroj, ale aby uměl i zpívat.

Když vám spustí třeba takového Kubatu nebo Zbudovský valčík, jako byste opravdu šli po hrázích blatských rybníků, kolem Soudného potoka až tam někam k baště Vomáčce - a jako byste si podali ruce s některou z těch postav Klostermannova románu Mlhy na Blatech... a zdá se vám, že tu někde musíte teď potkat samotného Kubatu či zaslechnout slova upřímné lásky Vojty Hříbka a Apolenky Potužákové. Zbudovská krajina tu stále vydává svědectví své poezie a tajemnosti, jíž rozumí jen citlivá duše pozvaná do krásného snění melodií křídlovek a tenorů.

[Kapela Václava Rožbouda staršího z dvacátých let] Protože se muzika Bobouků líbila, zanedlouho stěží stačila splnit všechna pozvání. A když pak někde hráli o posvícení, o svatbě, masopustě či o pěkné hodince, nebylo prý v hospodě ani kam si sednout, ani pro báby na "soudné lavici" místo nezbylo. Babouci však neuměli jen pěkně hrát a zpívat, oni také dovedli s sebou přinést pohodu, dovedli pobavit.Kapela Václava Rožbouda staršího z třicátých letStaří ještě vzpomínali, jak si třeba všichni udělali z kapesníku uši, jak hráli pod stolem anebo se při hře rozešli mezi tančící, i na balkón vyšli - a na "kruchtě" zbyl jen sám bubeník. Jejich jméno bylo brzy známo i za hranicemi jižních Čech. Tak v roce 1927 přišla za nimi do Dubného známá herečka Marie Svobodová (která pak ke konci života hrála v Jihočeském divadle v Č. Budějovicích) a pozvala Babouky do Prahy hrát na staročeské svatbě. Družbou byl tenkrát proslavený tlampač a zpěvák Jan Hakl-Slavíček z Kvítkovic.

[Kapela Václava Rožbouda staršího z třicátých let] Výrazným datem v životě a práci Babouků byl rok 1935. Tehdy se po Baboučcích stal kapelníkem zedník a muzikant celou duší Jan Ferebauer z Dubného, zvaný "Šmajda", který babouckou kapelu řídil až do roku 1962. Dovedl si přitáhnout nejlepší muzikanty - Es klarinetistu Jakuba Španingera z Dubného, Víta Postla ze Stupného, a z rodu Baboučků Janova syna Václava a po válce i Vojtěchova syna - také Václava - a tak zase Babouci omládli muzikantskou krví dalších Baboučků. V té době se objevují i další jména - Jan i Josef Moučků z Čakova, Stanislav Vojta, Josef Našinec a pak i Bárta, František Pach (Es trumpeta), Stanislav Borovka z Nové Vsi u Brloha (bas) a jeho jmenovec z Českých Budějovic (klarinet), Josef Šabatka ...

Za okupace byly venkovské bály zakázány. Koncerty pro udržení nálady lidí ale přece jen povolovali. Babouci jezdili hrát po vsích, chodívalo se samozřejmě po "svých" nebo se jezdilo na kole za každého počasí...
[Babouci v Chotýčanech na pouti v padesátých letech] Doba nacistické okupace skončila a lidé se probudili ze zlého snu a z ještě horší skutečnosti. Už se zase smělo žít, radovat se a tančit, a tak Babouci začali zas hrát k potěšení a zábavě těch, kteří ta zlá léta přežili. V roce 1947 už se o nich opět ví široko daleko, jsou zváni k tancovačkám, hraní při zakládání družstev a ke schůzím, na posvícení, k masopustům ...

Na svatou Kateřinu toho roku 1947 (Kateřina, to je den takového "muzikantského handlu", přestupního termínu, řekli bychom dnes) vystřídal Vojtěcha Baboučka třiadvacetiletý všestranný muzikant, hráč tenoru Václav Rožboud z Němčic, který se nakonec stal kapelníkem Babouků ... Jenže my jsme ještě u doby kapelničení Jana Ferebauera. Tankrát se Babouci stali členy ZK ROH Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích, pak přešli pod českobudějovický Městský dům kultury, aby nakonec našli domovskou střechu v ZK ROH Jihočeských papíren v Českých Budějovicích.

[Krumlovské aleje] V době členství Babouků v ZK ROH rozhlasu začala doba jejich účinkování ve vysílání rozhlasu z Budějovic i z Prahy: pro tehdejší programové potřeby se natáčely především jejich instrumentální skladby, nezpívané. Celá řada skladatelů a upravovatelů tu pro Babouky pracovala - J. Nováček, J. Drobílek, J. Beneda, Kubešové. Rozhlasový hudební redaktor Miroslav Vaverka si pochvaloval, že Babouci, to je opravdu třída, dá se s nimi dobře pracovat a jsou spolehliví... Však i ty letité už nahrávky - například Jarní květy, Kytička vzpomínek, V zeleném háji, patří mezi nestárnoucí zvukové snímky. Důkazem toho jsou i dopisy, které na adresu Babouků i rozhlasu chodily a chodí:

"...Pokaždé, když v rádiu hrají Babouci, zpíváme sborově s nimi, protože jejich písničky známe už skoro zpaměti..." (J. Stejskal, Mýto u Rokycan)

"Velice rádi vás posloucháme a to jak v rozhlase, tak na zábavách, na výstavišti i v českobudějovickém Háječku. Rádi bychom vám proto dnes za všechny hezké písničky, za milé chvíle při vaší muzice poděkovali. Zasloužíte si náš dík i uznání za to, že šíříte mezi lidmi dobrou pohodu, za to, že úspěšně pokračujete ve stoleté tradici Babouků a oživujete ty překrásné lidové písně, které máme tolik rádi... Přejeme vám, aby vám to pořád stejně pěkně hrálo, jako teď, abyste byli vždycky dobrá parta a těšíme se na vaše nové melodie..." (Pracovníci tužkárny KIN v Č. Budějovicích).

To už Babouky znala i Praha, protože se zde představili v Lucerně spolu s dechovkou Mugrauerů z Křenovic.
Dějiny - historie nejnovější

[Babouci z šedesátých let] V roce 1968, v roce stého výročí nepřetržité existence Babouků, byl do jejich čela postaven dosavadní hráč tenoru Václav Rožboud z Němčic. Hrál původně u vojenské kapely v Českých Budějovicích. Pocházel ze staré muzikantské rodiny: děda sloužil v kapele rakouské armády v Itálii, otec také hrál ve vojenské muzice císaře pána - a Václavovi oba synové Milan a Václav jsou rovněž muzikanti...

"Tady u nás je muzika v lidech zakořeněna, dědí se z pokolení na pokolení. Bývaly tu celé muzikantské vesnice..." (vzpomínal Václav Rožboud).

[Babouci na svatbě v malé partii] Kapela si stále udržovala svůj osobitý styl a vracela se k tradičním zpívaným kouskům přesto, že tu docházelo - jako u všech muzik - k odchodům a příchodům nových hráčů. Objevovala se tu jména Františka Mikeše, Milouše Stropka, Ladislava Lippa, Františka Herdy, Zdeňka Kabourka, Stanislava Vojty, Eduarda Lehečky, Josefa Šafáře, Františka Babického (ČB) a Jaroslava Nuska, bratří Kučerů (Prachatice), Františka Matouška (ČB) a jiných a jiných. Babouci hráli a hrají tradičně v obsazení jedenácti hudebníků - mají však některé nástroje zdvojené, aby byla záloha za ty, kteří v den hry mají povinnosti v zaměstnání, vždyť Babouci mají těch volných večerů velmi málo. A jako dříve, i dnes hrají na bálech, poutích i posvíceních, na svatbách i na koncertech, příležitostně je můžeme vidět i na pohřbech. V Budějovicích také, když se pořádá na závěr plesové sezóny muzikantský bál, nemohou písničky Babouků chybět.

[Sedmdesátá léta] "Na způsobu vaší kapely mne nejvíce zaujalo právě to, že hrajete právě tak, jak se hrávalo dřív. Ten starodávný způsob hry je pro posluchačův sluch velmi působivý. Rozradostňuje, dojímá, utěšuje. A je-li člověk dlouhodobě nemocen, jako je tomu u mne, je takový poslech dvojnásob účinný, přináší mi alespoň na chvíli odpoutání se od fyzických útrap, pomáhá nemyslet na bolest, i když jsou dny a chvíle, které nejsou takřka k vydržení. Opravdu zvláštní pohoda, vzácná a dnes už jen zřídkakdy prožívaná... Je poměrně značný počet dechových hudeb, které má člověk možnost slyšet. Ale jen poskrovnu je těch, jež zcela zaujmou. To jsou ty, v jejichž tónech není ona řemeslná rutina i oficiální strohost až přímo studenost... Zaujmou ty, v jejichž podání lze neomylně poznat a cítit uměleckou přirozenost, opravdovost a láskyplně horoucí srdce ..." (M. Šebele, Brno)

Babouky znají nejen účastníci jejich her, posluchači jejich koncertů a písniček, ať už na pódiu či v rozhlase nebo v televizi. Silvestrovský pořad roku 1979 "Na píseckej silnici" se tolik líbil, že jej Československá televize několikrát opakovala. Babouky jste mohli vidět a slyšet už v roce 1968 v cyklu "Na slovíčko, občané", i v televizním pořadu o Strakonicích. Už od samého počátku pořádání známých výstav Země živitelka v Českých Budějovicích se dosud žádný ročník výstavy bez Babouků neobešel. V Pivovarské zahradě, kde vystupují, se vždycky shromažďují jejich příznivci už dlouho před tím, než dojde na Babouky řada.

"Pracuji již 24 roků v ČSAD Počátky jako řidič autobusu... Zavítali jsme na Zemi živitelku do Pivovarské zahrady a společně sledovali vystoupení dechovek. Náš obdiv si získala nejstarší jihočeská dechovka Babouci. Jejich způsob hry a šumavské písničky z nich dělají jedinečný a neopakovatelný soubor. Sóla, která hráli na křídlovky kapelník Rožboud se svým synem, to je muzikantská báseň" (J.Šindelář, Počátky).

[Kaliště 1988] Bohatá je zájezdová činnost Babouků. Veliký kus Čech i Moravy zná jejich zelené vesty s nášivkou pavouka a jejich hru. Lidé se těší na jejich vystoupení; nejvíce asi v Kališti u Horních Dubenek na Jihlavsku. Tady totiž byl v roce 1986 založen první "Klub Babouků". I klubové razítko na to mají. Jihočeskou dechovku přinesli do Kaliště někdy v padesátých letech křenovičtí Mugraueři. Hostovaly tu i jiné naše dechové soubory, ale teprve Babouci se tu tolik zalíbili, že sem byli pravidelně zváni... Když přijeli Babouci do Kaliště - domácí lidé tu své obci říkali Baboukov - to se tu sejdou snad všichni z obce i z širokého okolí, že kulturní dům nestačí. Prvními propagátory Babouků byli Josef Půlkráb a Jan Novotný. A když byl založen Klub, předsedkyní se stala vedoucí pohostinství Anička Družkovská a tajemníky Josef Půlkráb a Jaroslav Hájek. Ti také organizují (již bohužel bez J. Půlkrába) různé zájezdy do míst, kde Babouci hrají, a starají se, aby i batelovští, mrákotínští, pelhřimovští i ti z Horní Cerekve, ale i ze Slavonic u Jarošova nebyli o muziku Babouků ošizeni. A tak odtud slyšíme:

"Když Babouci hrajou, jako by mě kdosi milý hladil. Jejich muzika sbližuje lidi... a dělá je schopnější vnímat dobré stránky života a hlavně chtít něco pro život udělat ..."

Ale Babouky znají už i za hranicemi naší vlasti - několikrát hráli na dnech družby v bývalé NDR, v roce 1967 účinkovali v Belgii na Mezinárodním festivalu dechovek v Knoke v pořadu zvaném Karusel - a hráli samozřejmě prim. Pořad natáčela belgická televize a zájezd se musel nakonec oslavit malým koncertem na československém velvyslanectví v Bruselu. A v Rakousku na bále, kde hráli, jeden invalida byl jejich hrou tak stržen, že celou noc na naše melodie tancoval o berli a moc prý litoval, když byl konec. Bylo půl páté ráno. Jenže už před osmou naše Babouky budili, že dole v sále je plno lidí a že už chtějí zase hrát. Tak se hrálo a navázalo se hezké přátelství s jednou štajeráckou dechovkou ...

S laskavým svolením p. Františka Řeháka čerpáno z knihy "BABOUCI" - nejstarší jihočeská dechovka. Vydalo Městské muzeum v Týně nad Vltavou v roce 1989.

Diskografie Babouci